Main menu
0:00
0:00

Náš parník musí k cíli jet

v oblacích kouře.

Hned plnou vzad, hned plnou vpřed.

Mělčiny, bouře.

 

Čekáme, že za krátký čas

se štěstí stvoří.

A život zůstal mimo nás,

tam v moři.


Odnikud nikam, žádný cíl,

táhnou se mraky odrané.

Jaký náš život vždycky byl,

takový také zůstane.

 

A měsíc, jako kdyby žil,

se uculuje po straně.

Co každý z nás si zasloužil,

to v plné míře dostane.

 

Svět není ještě ztracený.

Netvrď, že cizí viny znáš,

a jiným nepočítej dny.

To je čas jejich, není náš.

 

Nespěchej, nechtěj zkoušet svět

ve velkém slohu.

Raději kousek duše své

přenechej Bohu.


Ač každý národ má těch svých pár svátků,

Rusové začli jen dny všední mít.

A v o to větším žalu, bolu, zmatku

dovozní hořkou pije ruský lid.

 

Náš kalendář to sotva všechno pojmul.

Byl první máj a už zas první máj.

Teď konec oslav, písní, velkých dojmů,

a to, co bylo - kdo by vzpomínal.

 

Teď přišly jiné časy, jiná data.

Slaví se jindy, než jsme slavili.

Kam se tak ženeš, Rusko, kam tak chvátáš,

zastav se, Rusi, aspoň na chvíli.

 

Svět kolem nás se raduje a kření.

Jestli náš boj byl jenom planý sen,

teď připijme si když ne na červený,

alespoň tedy na ten černý den.


S léty je stále těžší psát

a mysl už se neosmělí.

Já prostší život žil bych rád

a žiju jen víc obezřelý.

 

Ne proto, že čas pospíchá,

ne proto, že je můj hlas tužší.

Já prostě dospěl do ticha

a bojím se to ticho rušit.


Léto je tu, svědčí nám počasí,

šeříků moc porozkvetlo.

Jak v duši klid, nějak tak přála si

truchlivá příroda teplo.

 

je zeleno po lesích, zahradách,

lístečky k světlu se derou

a z nebe jas blankytný dopadá

do světlých vod na jezero.

 

Noc, která předtím se uměla tmít,

teď slunci se marně brání...

Jen duše má nechce se probudit,

jako by neznala tání.

 

Chcem všichni stálost jako hlavní z jistot,

kde ale stálost v světě obstarat.

to jenom nebe nemění své místo.

Nám zemřou blízcí, zradí kamarád.

 

Už stromy ve tvém sadu rozkvétají

a zase šumí listím zvonivým

- na stejném místě v rozjásaném máji,

na stejném místě ve chmurných dnech zim.

 

Ty sám sis vnutil ten svůj režim jistý,

nic nemá cenu svádět na jiné.

Když dokázal jsi život zlepšit mýty,

tak od základu změnit nikdy ne.

 

Tak nesuď kvapně o vezdejším světě.

Příroda zas mu vdechne pevný řád.

Pohleď na všední krásu, jak v něm kvete,

na rozzářené listí - a buď rád.

 

Život můj je naděj s pochybností

jako hvězdy záře chvějivá.

Ještě občas prohrabávám rošty,

v popelu však jisker ubývá.

 

Únava mě zmáhá svojí tíhou,

když mě vláček domů odváží...

Někdo možná za celý svůj život

slast ani tak malou nezažil.

 

Co bych tedy vyčítat měl světu?

Matný měsíc shůry vidí mě.

Dám si trochu čaje, cigaretu,

přikrčím se k oknu v tmoucí tmě.

 

Jen však zavřu oči, co se dovím?

Uslyším, ač nejsem tomu rád,

jak mi šumí listím červencovým

letos v zimě vymrznuvší sad.

 

Čas křivdy a pomluvy smete

a nastane tajemný sen.

Já skončím pak ve vodách Léthé,

v tu noc ozářen měsícem.

 

Pak prostoty, pokory plný,

až do mlhy dohoří den,

si vyhlédnu studené vlny

a ztratím se v nich pohlcen.

 

V té řece můj svět už je jiný.

V něm budu mít navěky klid.

A nad vodou vidím jen stíny

svých přátel i nepřátel žít.

 

Ten řetěz, co poutal mě k zemi,

se najednou rozpadne v prach.

Jen pár matných hvězd zapomnění

se nade mnou zastaví v tmách.


V takové dny se ani nechce psát,

v takových dobách slovo bývá plané

a člověku už více nezůstane

než všechno neúčastně sledovat.

 

Když nepokojem svět je rozkotán

nezřetelná bitva do nás buší,

kéž modlitba mi upevní mír v duši

a kéž nás spasí milostivý Pán.


Snažíš se pochopit ten svět,

sbíráš v něm pravdy osvědčené

- však čas, když je ti přes třicet,

s rostoucí rychlostí se žene.

 

Ruka je mnohem, těžší teď

a srdce vnímá každou chvíli.

Když minulo i čtyřicet,

jsou roky, jako dny dřív byly.

 

Nejvyšší pravdy smeteny

a člověk léty poražený...

Přežít ve vírech proměny

chce nenechat se ničím změnit.


Točí se hvězdy kolem nás

- osudy, roky, tváře, kštice.

Už v životě mém nastal čas,

kdy na čase je zastavit se,

 

pomalu parkem pěšky jít

a užívat si z toho mála

a v duši náhle pocítit,

že není zcela okoralá.

 

Pak začít život od nuly,

bez zármutku a bez únavy,

a úryvky dob minulých

si znovu do paměti vpravit.


Příteli, co si počít mám,

když vítr rozletí se prudce

a já jsem s uboleným srdcem

v bohaté cizí zemi sám?

 

Když v ničem nouzi nemívám,

bohatě popíjím i jídám

a všude kolem samá bída

a ve všem kolem samý klam...

 

Jak zahnat nepokoj a čím,

abych moh na svět klidně shlížet,

když přeludy se roztančí

jak zmrzlou cestou suchý snížek?


Když žiješ v dobách proměny,

nezkoušej marně přežít v klidu.

Ber klidně bohatství i bídu

a hlavně nebuď zkaženy.

 

Když žiješ v dobách proměny,

nech svět, ať činí tak, jak hodlá,

a nesnaž se být blízko modlám,

vzduch dýchat jimi zkažený.

 

Když žiješ v dobách proměny,

vyrážej často za přírodou

a počítej i s nepohodou,

i když jsi člověk zkušený.

 

Když žiješ v dobách proměny,

dobře si všímej, co má smysl,

a nedej zatemnit si mysl,

nepřipouštěj si problémy.

 

Když žiješ v dobách proměny,

buď klidný, nenech orat sebou.

Jen modli se a nic se neboj,

že budeš sám a zrazený.

 

Až mír se v srdci rozhostí,

tak jsi té bouři šťastně ušel.

Ne pustý shon, ať tvoje duše

je jedinou tvou starostí.


Dlouhý rok. Z nás na kontě má každý

těžké ztráty, kruté porážky.

Vlast, co velká zdála se být navždy,

dotáhla to mezi žebračky.

 

Její syn už do té doby zapad.

Spokojeně kolem zrovna jde.

Pro ni, zchudlou, v kapse drahých kaťat

ani bídný měďák nenajde.


Dobré zprávy nám čas nepřines,

jen ty mizerné pilně se množí.

Dobrých lidí, těch méně je dnes,

zato více je dobrého zboží.

 

Méně píšeme, méně i čtem,

nárůst v pití však zvládáme lehko...

Pochybnost modravým razítkem

značí naději ještě dost křehkou.


V kostelích křížem se žehnáme,

neboť tuze se lekáme smrti,

neboť se osudu lekáme

a těch ran, jimiž všechny nás drtí.

 

Když nás boj s žitím poplete,

v chrámech smutně slýcháme slovo...

A tu v modlitbě staleté

náhle naleznem pravdu novou.

 

Jdeme po hmatu jako v tmách,

ve svém zapření neznáme míru.

Naše srdce však svírá strach,

naše srdce postrádá víru.


Jako když se z mlhy nad bažinou

vynořuje temná postava,

z obrazovky záblesky se linou,

namodralá záře blikavá.

 

Stres a zmetek duchovní nás chytil,

obloudil nás elektrickým snem.

Slavný pokrok opletl nás sítí,

jak by satan poutal řetězem.

 

Copak tady říkat - pěkně žijem.

Technikou jsme nahradili cit.

Daleko svět došel, vyspělý je.

Není kam dál vyspět a kam jít.


Sníh se točí, k zemi padá,

halí domy do bíla.

Žes mě přestala mít ráda,

sama jsi mi pravila.

 

Vzpomínám si plaše, skromně,

na rtů oblouk růžový.

Co mám dělat, už je po mně,

co mám dělat, kdo to ví...

 

Utěšit se ale mohu.

Naději, tu přece mám.

Pomodlím se řádně k Bohu,

potom koně osedlám.

 

Vzhůru přes pole a lesy,

po cestách i po loukách

tam, kde ve tmách svítí kdesi

osamělá chaloupka.

 

Zápraží tam kryjí sněhy,

horkým ohněm plane pec,

věrné srdce plné něhy

nalezne tam mládenec.

 

Rozžehnám se s planou touhou,

zapomenu na bolest,

dosáhnu snad rukou pouhou

na některou z velkých hvězd.

 

Cesta vprostřed zimy.

Kotouč měsíce.

V srdci pocit viny,

v duši vichřice.

 

Bílé sněhy cesty.

Modré hvězdičky.

Jak si získat štěstí,

ale navždycky?

 

Chabě bije srdce.

Unavené je.

Vítr vane prudce,

dělá závěje.

 

Zimní cestou mohu

dlouho ještě plout...

Daleko má k Bohu

každá naše pouť.

 

Nikdy jsem ztráty neúčtoval

do posledního haléře.

Vzpomenu ale vždycky znova,

jak zaklepalas na dveře.

 

Listopad sněhem skryje zemi,

mráz rychle zchladí z ohňů dým

a já se smířím s odloučením

pod tímhle nebem blankytným.

 

Vždyť samota tak strašná není.

Stačí si z řeky příklad vzít.

Jak majestátně, bez trápení

příroda obnoví svůj klid.

 

Už nad mou rovinatou zemí

jeřábi letí jako klín

a s jejich křikem při loučení

se mlha snáší do dolin.


Opravdu jsi někdy byla tady,

když jsi potom navždy zmizela?

Nebo voda stekla vodopády,

pták se v nebi ztratil docela?

 

Osud jako nitka ocelová

zachvěje se, zazní pod větrem.

Z minulosti budu odstřihovat

jako krejčí metr za metrem.

 

Ne že by mě zrazovala paměť,

jenom tuze rychle běžel čas.

Z jeho ruky dopadalo na mě

mnohé z prožitého zas a zas.


Odkudpak, těžko se dozvím

- a kdo by to člověku řek -,

se dostavil pozemský podzim

a s ním nejasný zármutek.

 

Jen klid se mi do duše vrátí,

já překročím dubový práh

a pocity žalu a ztráty

se rozlétnou jak lehký prach.

 

Mě s léty stesk přestává rušit.

Už začínám cítit spíš vděk.

Ty, jestli chceš, zacpi si uši

před ospalým brbláním řek

 

a nevnímej tichý a jistý

chod bytí, jak cítím ho dnes,

když otře se o střechu listí

a náhle se zachvěje pes.

 

To dřív jsem chtěl, ať mi běh světa

kus klidného života dá.

Nač byla by taková léta,

už vůbec mě nenapadá.

 

Jak proudí ty průsvitné vody

a bublají pláč nebo smích...

No co, však se smích jistě hodí,

i když ani pláč není hřích.


Planeta ve své výši visí

a vyzařuje na mě jas.

Já zapomněl už tvoje rysy,

teď najednou je spatřím zas.

 

Tak díky za to, odloučení,

že nejsme mladík s mladicí

a že jsme klidně, bez trápení,

došli k té čáře dělící,

 

že zoufalství se nezašklebí

na mě z té čiré tmoucí tmy

a že i na nevlídném nebi

poslední hvězda svítí mi.


Já sbohem nechal na potom

i návrat do tohohle města

a trochu zvláštní bylo to,

že o návrat jsem ani nestál.

 

Když vracíš mi film života

a recituješ dávné řádky,

já chápu - mládí je totam

a nikdy nevrátí se zpátky.

 

Když mě tvé oči obklopí

nadějí prázdnou, ale stálou,

najednou člověk pochopí

vše, co nás kdysi spojovalo.

 

Z té rozmluvy mi pamětí

oblaka dýmu z dávna plula...

Ne, nejsme to, co před lety,

ač jsem se vrátil do minula.

 

Celou noc vlaky houkaly.

My nespěchali na besedu.

Já pro sebe jsem odhalil,

že sem už nikdy nepřijedu.


Tak je u konce podzim, no dobrá.

Napad nad ránem sníh - a je to.

Bude třeba se konce dobrat.

Jenom vydrž, zas přijde léto.

 

Snes, že chodí příroda v kruhu

a že letos je to, co loni.

Však jde našim životům k duhu

všechno rozvážně dělat po ní.

 

Ať si hlupáci pikle kují.

Vždyť náš jásot i naše stony

zase dokola zopakují

naše děti a vnuci po nich.

 

Kampak na osud s těmi pikly,

proč si dávat navzájem vinu...

Jdeme v kruhu, tak, jak jsme zvyklí.

Únik nestál by za tu dřinu.


Tak pustý zmatek vládne dnes,

že není k smíchu, ale k pláči.

Je překročena každá mez,

je pozdě říkat: To už stačí.

 

Netvrď, že stejně každý z nás,

že osud přebít nenechá se...

Však uvidíš - až přijde čas,

zjeví se ďábel v celé kráse

 

a ty mu v děsu všechno dáš

a zradíš všechny na tom světě...

Když ale řekneš "Otče náš",

ani sám ďábel nezmůže tě.


Náš osud je cesta tak zlá,

tak nač kolem slovy si pinkat.

Nač bezduchá zaklínadla,

když o Bohu nepadne zmínka.

 

Co má to být za lepší řád,

jejž údajně vždycky jste chtěli,

když začíná svět zalévat

už potopa, tentokrát celý.

 

Až století vyrve se z pout

a setře i poslední meze,

ten archou se dá vyzvednout

a toho zas Titanic sveze.


Lež světa se zmocňuje temně,

už pevně nás v oprátce má

a celá má ubohá země

je modlami uchvácená.

 

Už tisíce znám předpovědí

a tisíce hvězd nad čelem...

Snad proroci, co všechno vědí,

jsou jediné, co plodí zem.

 

Ti neořou, nesejí, nežnou,

jen jíst nebo pít umějí

a proměnit v ódu řeč běžnou

a planou nám dát naději.

 

My kamenů dost rozházeli

a kdopak je posbírá teď...

Nám znovu však Jidáši sdělí,

že čeká nás báječný svět.

 

Já nehodlám poslouchat fráze

a v rozmíškách strhat si hlas.

Vždyť ráno jdu brambory sázet,

a proto je třeba vstát včas.

 

Já, svědek už dost otužilý,

jsem zticha. I já hříchy měl.

Vždyť tím, co jsme si zasloužili,

nám všem odplatí Spasitel.

 

Pak život se pomalu srovná

a zvolna se obnoví stát

- a s podzimem i chvíle vhodná

ty své brambory dobývat.


Už dávno přestali jsme věřit

a jako v zlém snu žijeme,

podobni spíše divé zvěři v své zemi nevytápěné.

 

Řvou auta píseň motorovou,

neon je barví na bílo...

Jen aby bezvěrecké slovo

nám ústa nepošpinilo.

 

Fasády domů samé bláto,

pes každé teplo ocení...

a já se modlím aspoň za to,

ať jsou ty zkoušky k snesení.

 

Mráz vprostřed zimy spoutal zemi.

V přírodě, v slovech mrtvý klid.

Hle, chrám Božího narození.

Tam jdu si milost vymodlit.

 

Zde nepokoje není více,

řeč nemusí být zvážená,

zde s matným svitem tají svíce

jak vina neodpuštěná.

 

Už jen pár let či ještě méně

své hříchy nést má každý z nás.

Pak zúčtování zasloužené.

Odpusť mi, uchovej mě, spas!

 

Před chrámem sedí prosebníci.

V nás často není lásky dost...

Kéž Svatý Duch nám chybujícím

do srdcí vloží soucitnost.


Modlím se k Bohu, ale vím,

že plete se mi do modlitby

to, že je duše pole bitvy,

spálené ohněm divokým.

 

Má svíce září do noci.

Čtu, takže se snad správně chovám...

Nechci však chápat moudrá slova,

a tak mi není pomoci.

 

Slyším však - vždyť jsem neohluch -

stín hvězdy padající z nebe...

Navrať mi, Pane, smutný sluch,

abych zas uslyšel sám sebe.


Zase je tu doba kamenná,

jenže máme rakety, ne kyje.

Jsme jen lidé, a to znamená,

že se znovu po palici bijem.

 

Soucit každý ze své duše škrt.

V televizi tečou proudy krve.

Soused dnes už stokrát viděl smrt,

teď si dává nášup postoprvé.

 

Naleje si sklenku a zas rád

vnímá z bedny všechno, co v ní vidí...

Vždyť je jistě podivné si brát

příliš k srdci trýzeň jiných lidí.

 

Nepřu se a nechci odpověď.

Zůstala mi jenom slova strohá:

Rodné Rusko, kde máš boha teď?

Planeto má, kde máš svého Boha?

 

Duní vlak na stycích kolejnic,

divý expres pokroku a módy.

Vzdaluje nás rychle stále víc

od Boha i lásky, od přírody.
Print Friendly, PDF & Email