Main menu
0:00
0:00

Čet život jako knížku,

co hned je přečtená.

Hnal tryskem těch pár křížků

a dělal ramena.

 

Chtěl všechno v malé chvilce

stihnout a obsáhnout.

Až jednou zastavil se

a strnul jako sloup.

 

Tu zesmutněl, že stárne

a nemá vlastně cíl,

a pochopil, že marně

svůj celý život žil.

 

Je blízký konec cesty

a začíná být zle.

Bůh schází mu i štěstí

v té duši vystydlé.

 

Žil z náhody  až dosud

a zpět se nedíval.

Teď naskrz jeho osud

dech větru provívá.

 

Jak se dřív lehce psalo,

jak se dřív dalo pít!

Zbylo mi z toho málo,

přetrhla se mi nit.

 

Není to dalším rokem,

není to únava.

Jde útvar pevným krokem,

já vzadu zůstávám.

 

Tempo stíhat jsem přestal,

které můj oddíl má,

a pak, je tohle cesta,

po níž chtěl jsem jít já?

 

Nikdo odpověď nedá.

Nakonec začneš chtít

na celém světě leda

mít božský mír a klid.

 

V světě jsou marná slova,

zbytečné souboje.

Nauč se v úctě chovat

alespoň to, co je.

 

Ať si dál útvar kluše,

klidně klusat ho nech.

Začne znovu žít duše,

jen co popadne dech.


Chtěl jsem mít radost nevázanou

a hořet jasným plamenem,

chtěl jsem mít slávu, jako ráno

chce člověk pivo chlazené.

 

Pak všechno vyschlo beznadějně,

vyčpěla vůně zázraků.

Teď je vše navyklé a stejné,

jak tahle sklenka koňaku.


Takový podzim! Vyjdu z páry

a z únavy si vodku dám.

Už nese zima svoje dary,

a tak si saně nachystám.

 

Člověk má starosti a chvátá,

až duní hlava znavená.

Za den jsem nově natřel vrata

a neřezal jsem polena.

 

Teď zavařuji, houby suším

a nežehrám na blízkou tmu.

Já k zapomnění chystám duši,

jak chystává se na zimu.
Print Friendly, PDF & Email