Main menu
0:00
0:00

 

B. Matvějevovi

Ráno tlak normální krásně,

lektvary nemusím brát.

K poledni kus nové básně

mohl bych dnes uplácat,

 

k Ladoze jít jako k moři,

za čerstvý vzduch cítit vděk.

U Borji ohníček hoří,

zajdu tam na šašlyček.

 

Borja je muž opravdový,

který je vždy nachystán

povědět trefnými slovy,

jaký byl Afganistán.

 

Génius milostných hrátek,

pletich a lží je to král,

tajný a významný stratég,

přetvářky pan generál.

 

Jsem za to setkání vděčen,

za bárku, rybářskou síť.

Na mírně opilý večer,

poslední sluníčko, sviť.

 

Červené slunko se sklání.

V něm vzlétne nad trápení

kostelík nad modrou plání,

lázeň a dům v zeleni.

 

Věčnost a věrnost v té sklence

navždycky zůstane nám.

svět dělá z nás vyděděnce,

padnout nás nenechá Pán.

 

Složité je to i prosté

v životě, bože ty můj.

Jdu, míjím hřbitov a kostel,

domů skrz houstnoucí tmu.

 

V prachu, co z oblohy padne

na popel vychladlý dnes,

jdu tam, kde těší se na mne

dům a v něm  žena a pes.


My bylí plní síly

a teď z nás trosky zbyly

a nechal Stalin milý

z nás mnohé uhynout.

Teď spousta kriplů tu je,

jimž dávno parník ujel

a s ostatními pluje,

kam unáší ho proud.

 

Už do nás pranic není,

jsme samé vzdechy, steny,

a tam jsme odstrčeni,

kam odstrčil nás svět.

Teď ze cti, slávy, moci

je kocoviny pocit

a ze snů o velmoci

zbyl trapný kabaret.

 

Dav masek rejdí prudce,

je samá revoluce,

ten vůdce, jiný vůdce

a semtam poradce.

A v černé beznaději

se zmítají v tom reji

a ke konci už spěji

v té hrozné pohádce.

 

Mně dávno známo je to.

Už nechci vyřknout veto.

Jen ať mi tohle léto

dá svatý mír a klid.

Kéž zmizí žal a hoře

u ladožského moře,

kéž měsíc, jak by hořel,

mi noc chce prozářit.

 

V tom běsném kolotoči

o rukou tvých a očích

se v knihách nelze dočíst

a v horách marných věd.

Ať v slunci za poledne

se písek ze dna zvedne,

ať láska na mě shlédne,

než pro mě skončí svět.


Brzy velké deště přijdou,

podzim nastane,

a my čekáme, jak s bídou

jakžtakž přečkáme.

 

Kouř a vítr hvízdá posměch.

Pozdní čas.

Život proběh nelítostně

kolem nás.


Konečně zima tu je.

Jsou v kamnech polena.

Sloup jisker vyletuje,

když noc je znavená.

 

Je slyšet v podměsíční tmě,

jak tiše snížek pad.

A po mně nikdo nevzdechne

a já jsem tomu rád.                                                                                                                                                                                                                                  V parku zem
Print Friendly, PDF & Email