Main menu
0:00
0:00

Na tohle léto vzpomeneme.

Přístavní můstek, řeka, les.

A mraky sluncem rozpálené

se líně plazí jako dnes.

 

Opouští loďka přístaviště

a víry běží od vesla.

Ne, nebude už žádné příště,

už smutek vlna odnesla.

 

Čas uplývá a všechno léčí

a ztráta už se nevnímá...

Jestli je v tom všem vina něčí,

tak není tvá a není má.


Dřív jiřičky poletovaly,

kde chrám mají Boris a Gleb,

a meze se sbíhaly zdáli

tím polem, kde rodil se chléb.

 

Teď vrbovka roste tu křepce

a prázdné zdi plesnivé jsou.

Já na ruské nejstarší světce

se rozpomněl ne náhodou.

 

Ti nevyšli do bujné seče

a zápas jim neříkal nic,

když bez  přilby, pancíře, meče

šli krutému osudu vstříc.

 

A dlouho nám ochranu svoji

plášť bohorodice měl přát,

než statečným vojínům k boji

moh hlas Sergijův požehnat.

 

Kdo vzpomíná Borise, Gleba,

když strhli jim kříž z kupolí,

když beton je víc nežli chleba

a ve sloupech vtrh do polí.

 

Snad mýlím se, připouštím skromně,

jen jsem neohluch, neoslep,

a někdy tak hořký je pro mě

ten dávno ne otcovský chléb.

 

Že láska je spása, se tvrdí.

Kdo ví, zda to vskutku je tak.

Už Rusko se omylo krví

a doposud nenašlo zrak.

 

Už zase: "Na ně! Bijte je!"

A zas se lidé pro nic bijí.

Ach bože můj, jak marné je

chtít poučit lid historií.

 

Únor. A zase obleva.

Dláždění pusté na náměstí.

Jako by svět zas umdléval

a znovu hledal hrozné scestí.
Print Friendly, PDF & Email