Main menu

Je Rusko dlouze, těžce opilé

a jako žen hořce naříká si.

I hystericky umí zakvílet...

A zdá se, že ho není možné spasit.

 

A syn se táže, zcela zmatený,

zač pánbůh takhle matku ztrestal kdysi,

a s láskou, ale v hrozném soužení

si připomíná její drahé rysy.

 

Což nedívá se oduševněle,

ač ze stařičké podobizny je to?

Zrak jasný, ani mráček na čele...

Věk dvacátý a sedmnácté léto.

 

Je vlast jako nádražní hala,

v ní zmatek a shon vládne vším.

A život je čekárna malá, kde nic není vidět skrz dým.

 

Ten naskočí v poslední chvíli,

ten místo si včas obstaral,

a ospalým vědomím pílí

proud výložek, čepic a šál.

 

Pak člověk se mdlým hvězdným jasem

a bezednou hloubkou dá v let,

než vítr ho z neznámých pásem

zas na smutnou zem vrátí zpět,

 

kde bude chtít po ranní trávě

zas utíkat bosý jak kluk

a zpívat si teskně i hravě,

a o kom, to bude mu fuk,

 

kde utkví jak kameny ve zdi

a poznovu nahmátne stav,

v němž padají prostorem hvězdy

jak jablíčka do vlahých trav.

Print Friendly, PDF & Email

Песни на стихи Дмитрия Мизгулина