Main menu
0:00
0:00

Havran jak z bájí tady létá

nad kopci kolem Volchova.

Divoký elán bitev světa

už dávno leží pochován.

 

Já hledím na volchovské vlny.

Ladoga tlumí jejich vzdor.

Teď se mi pustý, nesmyslný

zdá každý vážný rozhovor.

 

Nač naše strachy, zaváhání,

nač spousta slůvek zbytečných...

Tráva se bez lítosti sklání,

kam letní vítr právě dých.

 

Modlitba chrání, k čemu pýcha...

Co tady zbude po nás, vím.

A věčnost, ta mi do zad dýchá

svým němým, temným pohanstvím.


Je k ránu. Sníh. Jsou ztuhlé louže.

Chytají lidé ranní vlak...

Ten žije požehnané, moudře,

kdo dobro koná jenom tak.

 

Je prost vší únavy a zlosti

a z pustých řečí nežije,

vědom si drobné maličkosti,

že Boží a pak ničí je.

 

On prostince se na svět dívá,

aniž by chtěl v něm něčím slout,

a jako vrba trpělivá

se naklání nad říční proud.


Jen měnový kurs už tě vzruší

a rozprava s počítačem.

Ten mír, co jsi dřív míval v duši,

jsi vyměnil za doláče.

 

Tvůj život však bez konce není

a jednou tě pryč ponesou.

Pak, ať jsi měl jaké chtěl jmění,

se postavíš před boží soud

 

a pozdě ti dojde, že tohle

už není film v televizi.

Pán dávno až na dno tě prohléd

a své právem může si vzít.

 

Od mudrců na obrazovce,

co osud ti hádají z hvězd,

se nech jako poslušná ovce

za falešným proroctvím vést.

 

Mdle planeta do temnot svítí

a hvězdy jak svíce v nich jsou...

Tvou duši už do pevných sítí

má internet zachycenou.


V tichu před bouří chmurně a děsně

tváří se nebesa mlčící

a my bádáme, kdo jme a kde jsme,

za jakou došli jsme hranici.

 

prázdné dění se kupředu řítí,

kolem nás črtá ďábelský kruh.

My jsme žízní po objevech zpiti,

jenže najednou schází nám vzduch.

 

Vody těžknou a podzim má vládu,

oheň jeřabin přestává plát.

Ale v tmách přírody listopadu

začne zas jasný den prosvítat.

 

Vody rozčeří lehounká vlnka,

zvolna temnotu nahradí jas

a jak v odlesku zlatého slunka

duše ožije, vznítí se zas.


Lepší život bychom chtěli,

neměnit však přitom nic,

dokud nám ho nenadělí

pohádkový hodný strýc.

 

Z metropole s rozechvěním

vyslechneme pitomost,

uvěříme v tom, co není,

a že přijde drahý host.

 

Zapalujem svíce v chrámech,

chceme spásné ideje.

Pusté řeči posloucháme

od vůdců - a známe je.

 

Zemský ráj si vysníváme

důvodně a příčinně.

Pomaličku vymíráme,

s pochopením mlčíme.


Už necítíme ve všem v světě,

že Stvořitel kdy na to sáh.

Jen sprostota a neřest kvete

a konec máme na dosah.

 

Nevíme, co a kdy se stane,

jen přeludy nás oblaží.

Proroky cizí posloucháme

a pohřbívá nás hora lží.

 

Za hlavním městem vpřed se ženem,

i když nám šílí před zraky,

a investice v cizí měně

jsou tím, čím kdysi zázraky.
Print Friendly, PDF & Email