Main menu
0:00
0:00

Skoro vysušil rybníček žár,

na dně do šedých vrásek schne jíl.

Kolem na březích jen suchopár

z dříve kvetoucí planiny zbyl.

Zbytky trav do bahna zapadlé

spíše zahnijí než zaschnou v něm.

Kdysi ve vodách jak v zrcadle

měsíc plul po nebi vysokém

a ta hladina uměla nést

noci plničké zářivých hvězd.


Pookřály hory po lijácích,

kvete svah a zelená se teď,

pod jásavou zelení se ztrácí

donedávna neprostupná šeď.

 

Cesta dál se protahuje žleby.

Ze tmy noci jitřní záře je.

 

Však i člověk mívá zapotřebí

trochy lásky, tepla, naděje.


Mám v kapse svých pět rublíků.

Za to se v Baku kola točí.

Ve staromódním vozíku

pojedu městem. Vděčný kočí

 

ať si mě veze, kam on chce,

ať povídá, když nechce přestat.

My budem kroužit bez konce

v ulicích půlnočního města.

 

Co tady témat zachytím

- duch věčně nový, věčně stejný -

a město bude mezitím

žít ten svůj život obyčejný

 

nebo i fádní, banální...

Kdo chce však říct, že nemá cenu?

Vždyť věčně tady hudba zní

i ze všech tmavých suterénů.

 

Zde budou dbát vždy o obchod

i o víno a o zábavu.

Měsíc tu bude vzcházet z vod

a slunce do nich skládat hlavu.

 

Mudrce hlupci přimějí

nad věčnou hádkou zívat nudou

a někde ve tmách zloději

svou dávnou práci konat budou.

 

Odněkud přísvit jakýsi,

v něm pozdní chodec dá se najít...

Paláců němé obrysy

neslyšně ze tmy vyplouvají

 

a ruka starce vzápětí

už není na oprati jistá.

Teď všechna dávná staletí

se houfně tlačí na svá místa.

 

Kdo vzpomněl by dnes na jména

pradávných knížat nebo chána...

Zbyla jen němá písmena,

v žulových deskách vytesaná.

 

Snad skládají se ve slova

tajemných věků zašlé stopy.

Kámen je navždy uchová,

nikdo však nikdy nepochopí.

 

A jako Orientu znak,

jenž dnes mu vládne jako kdysi,

měsíční srpek přesně tak

jak tenkrát na obloze visí

 

a vlny jedna za druhou

jdou nevzrušenou noční tmou.

Print Friendly, PDF & Email