Main menu
0:00
0:00

Trochu smutně hledím do daleka,

na ten prostor modrozelený.

Řeka plyne, kde ji ústí čeká

a se sebou samou loučení.

 

Vyjdu na kopec - a bez meškání

začne jiná dálka čarovat,

až se ztratí na ladožské pláni

rozbouřené vlny Volchova.

 

Tak i my, co běžíme svůj dostih,

víme, že nás osud nepustí,

že nás řeka žití bez milosti

dřív či pozděj splaví do ústí.

 

Lépe však být proudem, který chvátá,

jezerem či mořem bezedným,

nežli zarůst sítím jako blata,

nakonec pak stát se bůhvíčím.

 

Kolik požehnání do člověka

milostivý Pán se rozhod dát!

Vidíš - mění řečiště své řeka.

Tak i ty bys mohl dokázat

 

stát se mořem, stát se oceánem,

valit se jak mocný hrdý proud.

Jenže naše stružky rozeklané

světská marnost nevypustí z pout.

 

Planost, lež a pleticha se střetne,

čistý proud se kalí pomalu,

až se potom zcela ztratí ve tmě

nesmyslných, tupých močálů.

 

Vane vítr po ladožské straně,

tam, kde listí žloutne po lesích.

Kostelíků zelenavé báně

odrazí se v modrých nebesích.

 

Trochu smutně hledím do daleka,

na ten prostor modrozelený.

Řeka plyne, kde ji ústí čeká

a se sebou samou loučení.

Print Friendly, PDF & Email