Main menu
0:00
0:00

Na poušti samum zdvíhá prach.

Step nebyla a není stálá.

 

Kam Karakorum zmizel v tmách?

Proč zlatá říše dokonala?

 

Vždyť na krvavá tažení

tu vyrážela horda kdysi,

kvetoucí kraje vyplenit,

národy, země podrobit si.

 

Nesměla k městu žádná seč

a žádné požáry a vraždy.

Osud však nad ním zdvíhal meč.

Trvalo věky, ne však navždy.

 

Nenajdeš v Rusku město snad,

co věčně, nerušeně stojí.

Vždyť i ta Moskva kolikrát

popelem lehla v těžkých bojích.

 

A přece vstala z požářišť

ta města v ruských pláních holých

a blankytná a zlatá tříšť

se zablyštěla na kupolích.

 

Když odtrhnu se od úvah,

je věčnost neúčastně stálá...

Kam Karakorum zmizel v tmách?

Proč říše chánů dokonala?

 

Dějiny krutě soudily.

Všem dohoří nám jednou svíce.

Písek a stepní mohyly

a prašná cesta pod měsícem...

 

V tom domě teď pustém jsou dokořán dveře,

jen skřípají panty, když průvany vanou,

a podél zdí táhnou se stezičky zvěře,

co nedávno ještě se držela stranou.

 

Myš, aniž se ukrývá, za svým si spěchá

a okolo komína ptáčci se točí.

Už začíná protékat schýlená střecha

a okna jsou prázdná jak vyhaslé oči.

 

A prázdno a samota z koutů se šklebí,

jen jeřáb to prolétá vysoko v nebi.

Nač v takových místech je zpěv slavíka,

když píseň tu nikomu nic neříká?
Print Friendly, PDF & Email