Main menu
0:00
0:00

Dav turistů, náhodných lidí,

se na celý chrám rozprostřel

a Cyril a Metoděj vidí

vše z tajemně barevných skel.

 

Jsou v kostelích váženi, ctěni,

jim třpytí se dál svatozář,

ač zrak mají znepokojený

a strohou a zpřísnělou tvář.

 

Ach, Praho, tvé vznešené kráse

já skládal jsem hold unesen.

Snad v budoucnu vrátím se zase

k tvým pradávným branám a zdem,

 

kde věže jak u vytržení

se do výše k nebesům pnou,

kde stavební slohy se mění

jak zrychlený film přede mnou.

 

A přec v srdci Evropy lidé

své svátosti dovedli ctít

a pro toho, kdo po nich přijde,

tu uchovat své slovanství.

 

Když svíral je duch jiný, cizí,

je nezdolal strach ani meč.

Svým potomkům donesli ryzí

a živoucí slovanskou řeč.


Ta žena žila jenom malý kousek

od míst, kde stojí chánský palác v Baku.

Strop v místnosti byl jaksepatří nízký

a oknem bylo zblízka vidět nebe.

Třpyt moře proudil dovnitř za svítání

a obzor v dáli tyrkysově zářil,

když vrabci ještě koupali se v prachu

a u přístavišť houpaly se lodě...

Až k nebesům se pnuly minarety

a nerušily žádné kroky chodců

tu věčnost, která v uličkách se skryla,

a žena spala, nevědouc nic o tom,

že celý svět jí vděčí za zrození...

A v tichu dávných palácových zahrad

padaly z růží plátky do jezírek...

Print Friendly, PDF & Email