Main menu
0:00
0:00

Jen křik zkřehlých racků tu zní,

snad neuvyklých tomu chladu.

 

Je vzduch mrazivě zamžený

a Kronštadt se vyjímá vzadu.

 

Nech své pochyby aspoň teď,

hleď na prostor nesmírný, bílý.

Kde stýká se nebe a led,

se nepozná za malou chvíli.

 

Už hasne pruh západu mdlý.

Až dohoří, tma rychle padne

a sluneční kruh zarudlý

pak pod krami zálivu zchladne.


Na stromku lampičky se blyští.

Nastane brzy velký den

v tom malém domě na sídlišti,

kde bledá zář bydlí za oknem.

 

Já zapomenu na loučení.

Ať si však duše krásně lže,

před planým shonem každodenním

mě osud chránit nemůže.

 

Tak jako dříve za večera

nadchází chvíle návratu,

tak jako dříve mlha šerá

a sněžný vítr hvízdá tu.

 

Mě samota už nepoleká,

namísto přátel stačí mi.

Já spěchám, kde mě domov čeká,

která je můj a jediný,

 

kde pánev s brambory je cítit,

kde čaj je nejvzácnější mok,

kde v prostém všednodenním žití,

ve zmatcích přijde Nový rok.
Print Friendly, PDF & Email