Main menu
0:00
0:00

Už zas řeky jsou přimrazeny

a nahý les pojednou ztich.

Pán očistil nebe i zemi

od podzimních mlh ponurých.

 

Je vidět až do velké dáli,

když ranní vzduch pročistí mráz.

A jako by s mlhou i žaly

to počasí vymetlo  v nás.

 

Tak někdy i nám dojdou síly

a vzdáme se chmurám - a pak

v té poslední rozhodné chvíli

se duši zas navrátí zrak.


Mráz osláb, vítr přestal řádit,

snáší se sníh a nablízku

do noci svítí světel řady

na stavbách v Chantymansijsku.

 

Fasády rostou důležitě,

bez úsměvů a bez úklon.

Mé město, v různých patrech skryté,

sleduje hemžení a shon.

 

Snad jednou zase o velmoci

si dá zdát Rusko - ale teď

nám Tadžikové modroocí

budují nový lepší svět.

 

Neznají rusky, neobčané,

nejsou však chamraď z ulice.

Nerovně, ale vyrovnaně

do řady kladou tvárnice.

 

Mozků už dávno málo zbylo,

teď ani rukou není dost.

Kdypak nám pánbůh sešle milost

a sejme věčnou unylost?

 

Chod času nikdy nezměníme.

Jde, není dobrý ani zlý.

Národy nejspíš přijdou jiné

a nově Rusko osídlí.

 

Náš žal už nikdo nevyléčí.

Odejdem s vinou tuze zlou

a divná slova cizích řečí

se tichem chrámů rozlehnou.


Od Volchova až k Irtyši

letěla duše ve výši

přes hory mraků promrzlých,

zbavená na chvíli pout zlých,

jež dole člověk musí nést,

a křišťálové květy hvězd

v měsíčním tichu zněly nám

a já se cítil tolik sám.

Bez života a bytí jsem

v beztížném stavu uvězněn

a v něm mi dlouhou řadu dní

blikají světla palubní...
Print Friendly, PDF & Email