Main menu

Ten chlapec, co ulicí kráčí,

je postava nahrbená.

On pouzdro si na prsa tlačí,

v něm housličky schované má.

 

Ten džínsy, ten lyže, ten pivo,

a někdo mít nemusí nic.

Vždyť pro něho v hudbě je život

a neví, co měl by chtít víc.

 

Dost možná, že má tu být motiv,

jen tak, aby někdo se zmát

a doposud nepevné noty

si započal nezněle hrát,

 

+pak aby se tón v plném zvuku

moh silou a ne strachy chvět

a doposud nepevnou ruku

duch muziky po strunách ved.


Nechte si svůj blábol nesouvislý,

jestli Fet byl Němec nebo Žid.

Rus to byl svým srdcem i svou myslí.

YO copak se tedy chcete přít,

k čemu byl by sáhodlouhý traktát,

když jen jednou věcí jsem si jist:

zapomenu roky, data, fakta,

staré verše budu ale číst.

Budou běžet, běžet do nebytí

v dlouhé řadě nazmar přišlé dni...

Neuhasitelně budou svítit

ve tmě věčná světla večerní,

z nebe bude blankyt na zem pršet

a tak bušit do letargie,

že i zaschlá, zmalátnělá duše

probere se zas a ožije.


Čas našich schůzek byl

a dokonal.

A přece jednu z chvil

mám v sobě dál.

 

I když se ošívám

dost neslavně,

tvůj pohled v duši mám

a on má mě.


Je září, noc, a pableskuje záliv,

zní les, když tudy vítr prolétne.

Kmitne se plachta osaměle v dáli

a rozplyne se naráz v modré tmě...

My sledovali hvězdu opozdilou

a účtovali mlčky s osudem...

Už ani nevím, zda to někdy bylo,

jen vím, že už to nikdy nebude.

A přece člověk časem vzpomene si,

ten les i přístav znovu v duši má

a jako štěstí náhle vnímá věci,

kterých si dříve vůbec nevšímal.


Zas podzimní větry už začaly nad Rigou vát.

Zní příboj a jeřábi sbohem už dávají městu.

chrám svatého Petra se k nebesům tyčí jak hrad

a kohoutím ocasem v mracích si pročísl cestu.

 

Už těžký trs jeřabin barví se zas do tmava

a sklání se nad Daugavou, nad vodou olověnou,

a já s městem najednou sám, samoten zůstávám,

jen oblouky z kamene nade mnou vážně se klenou.

 

Já bez lásky žil, zato neznal jsem rozloučení

a nedal jsem nic na ta znamení, která nás pletou.

teď nejspíše však musím si přivykat na změny

a jinak než vždycky dnes chýlí se ke konci léto

 

a jiný než vždycky je jeřabí křik třeskutý

a jinak se dnes nový list obrací v kalendáři

a jinak než vždycky zní lodní zvon před odplutím

a chodci se nějak moc neklidně, nešťastně tváří.

 

Ach, taková chvíle je v životě každého z nás,

kdy dochází nám uprostřed rutiny každodenní,

že kdosi a kdesi nám dopředu odměřil čas

a že je ho málo a další už v zásobě není,

 

že člověku čas jenom ubývá, dokud je živ,

že to, co je pryč, je pryč navždycky - tak už to chodí,

že Daugavy proud spěchá k zálivu tak jako dřív

a kdopak by sved vrátit zpátky ty nevlídné vody...


Tenzlatavý čaj zvolna v sklenici zchladne.

Já v dunění kol začnu klimbat i za dne.

Tak zavírám oči a na spánek čekám,

mé myšlenky ale mě vracejí někam,

kde příboje vlny se znaveně valí,

kde plachta se rozplyne v mlhavé dáli,

kde rybářské sítě si zapomněl kdosi

a tajemný vítr list za listem nosí,

pak dlouho je honí a na zem je háže,

to na zem té rozlehlé podzimní pláže,

kde stránku jsem nedočet v učené knize,

kde ticho se rozléhá v gotické Rize,

kde unikáš tak, že už návratu není,

a je to tak prosté a k nepochopení

a já zapomínám, že dluhy mi zbyly,

jsem nesmírně šťasten, že na malou chvíli

mi zářilo, jako když meteor slétá,

to bezhvězdné nebe už zašlého léta...
Print Friendly, PDF & Email