Ten chlapec, co ulicí kráčí,
je postava nahrbená.
On pouzdro si na prsa tlačí,
v něm housličky schované má.
Ten džínsy, ten lyže, ten pivo,
a někdo mít nemusí nic.
Vždyť pro něho v hudbě je život
a neví, co měl by chtít víc.
Dost možná, že má tu být motiv,
jen tak, aby někdo se zmát
a doposud nepevné noty
si započal nezněle hrát,
+pak aby se tón v plném zvuku
moh silou a ne strachy chvět
a doposud nepevnou ruku
duch muziky po strunách ved.
Nechte si svůj blábol nesouvislý,
jestli Fet byl Němec nebo Žid.
Rus to byl svým srdcem i svou myslí.
YO copak se tedy chcete přít,
k čemu byl by sáhodlouhý traktát,
když jen jednou věcí jsem si jist:
zapomenu roky, data, fakta,
staré verše budu ale číst.
Budou běžet, běžet do nebytí
v dlouhé řadě nazmar přišlé dni...
Neuhasitelně budou svítit
ve tmě věčná světla večerní,
z nebe bude blankyt na zem pršet
a tak bušit do letargie,
že i zaschlá, zmalátnělá duše
probere se zas a ožije.
Čas našich schůzek byl
a dokonal.
A přece jednu z chvil
mám v sobě dál.
I když se ošívám
dost neslavně,
tvůj pohled v duši mám
a on má mě.
Je září, noc, a pableskuje záliv,
zní les, když tudy vítr prolétne.
Kmitne se plachta osaměle v dáli
a rozplyne se naráz v modré tmě...
My sledovali hvězdu opozdilou
a účtovali mlčky s osudem...
Už ani nevím, zda to někdy bylo,
jen vím, že už to nikdy nebude.
A přece člověk časem vzpomene si,
ten les i přístav znovu v duši má
a jako štěstí náhle vnímá věci,
kterých si dříve vůbec nevšímal.
Zas podzimní větry už začaly nad Rigou vát.
Zní příboj a jeřábi sbohem už dávají městu.
chrám svatého Petra se k nebesům tyčí jak hrad
a kohoutím ocasem v mracích si pročísl cestu.
Už těžký trs jeřabin barví se zas do tmava
a sklání se nad Daugavou, nad vodou olověnou,
a já s městem najednou sám, samoten zůstávám,
jen oblouky z kamene nade mnou vážně se klenou.
Já bez lásky žil, zato neznal jsem rozloučení
a nedal jsem nic na ta znamení, která nás pletou.
teď nejspíše však musím si přivykat na změny
a jinak než vždycky dnes chýlí se ke konci léto
a jiný než vždycky je jeřabí křik třeskutý
a jinak se dnes nový list obrací v kalendáři
a jinak než vždycky zní lodní zvon před odplutím
a chodci se nějak moc neklidně, nešťastně tváří.
Ach, taková chvíle je v životě každého z nás,
kdy dochází nám uprostřed rutiny každodenní,
že kdosi a kdesi nám dopředu odměřil čas
a že je ho málo a další už v zásobě není,
že člověku čas jenom ubývá, dokud je živ,
že to, co je pryč, je pryč navždycky - tak už to chodí,
že Daugavy proud spěchá k zálivu tak jako dřív
a kdopak by sved vrátit zpátky ty nevlídné vody...
Tenzlatavý čaj zvolna v sklenici zchladne.
Já v dunění kol začnu klimbat i za dne.
Tak zavírám oči a na spánek čekám,
mé myšlenky ale mě vracejí někam,
kde příboje vlny se znaveně valí,
kde plachta se rozplyne v mlhavé dáli,
kde rybářské sítě si zapomněl kdosi
a tajemný vítr list za listem nosí,
pak dlouho je honí a na zem je háže,
to na zem té rozlehlé podzimní pláže,
kde stránku jsem nedočet v učené knize,
kde ticho se rozléhá v gotické Rize,
kde unikáš tak, že už návratu není,
a je to tak prosté a k nepochopení
a já zapomínám, že dluhy mi zbyly,
jsem nesmírně šťasten, že na malou chvíli
mi zářilo, jako když meteor slétá,
to bezhvězdné nebe už zašlého léta...