Remorkéru jménem Smělý
velí jeden kapitán.
Vstane v jednom z časných rán,
vaří kávu znejistělý,
unaveně kouří dýmku,
klepe vedle popelníku,
vyjde do tmy ze světla...
Žena od něj utekla,
aniž řekla půlku slova.
Prý se našla láska nová.
Celý svět by zatratil.
remorkér však má svůj cíl,
osm mužů časně vstane,
jdi jim velet, kapitáne.
A tak tedy jde.
Dýmku znova zapálí si,
čeká na znamení čísi,
to však nepřijde.
V srdci, v hlavě, v celém těle
je mu teskně, osaměle.
Zatracený svět!
Tak hned za přístavním molem
trhne kormidelním kolem.
Hlavně nemyslet.
Hemá s prvním důstojníkem
popít rum, jak bývá zvykem?
Chlap je jak má být.
Nebo vyplakat si duší?
Jenže copak se to sluší,
najevo dát cit?
Smělý hučí lodním strojem,
z komína mrak kouře vzlét:
Plavíme se tolik let,
teď jsi na dně, mám ten dojem.
No tak odešla, co naplat.
Načpak se v tom ale patlat,
takový je svět.
My tu svoji práci máme,
drnčí Smělý v rytmu známém.
No tak plnou vpřed!
Hustá mlha, nevidíš?
Kapitáne, hlavu výš!
tolik roků s tebou jsem,
však i tohle přežijem.
Můj sluch je teskný jako zimní cesta,
jak řeka, když k ní přišel listopad,
když vody chladnou, když ruch léta přestal,
když první led ji začal povlékat,
když opustili ptáci břehy její
a pustá půlnoc radost nenosí.
Vysvitne měsíc, odlesky se chvějí
a do tmy zvoní zmrzlé rákosí.
A jestli umíš zastavit se v čase,
ověř si znovu jen tak pro seber,
jak nad zemí jas čirý rozlévá se
a jak z té země stoupá na nebe.
Jak hojné řeči chrchlá každý z nás
a uniká nám přitom zas a znova,
že přeslechli jsme moudrý Boží hlas
a Bůh už nesmí do ruského slova.
Jen křičet máme všichni na práci,
každý vše ví a do všeho se míchá.
A před kostelem sedí žebráci,
co vskutku vědí - ale ti jsou zticha.
