Už bylo té ohrané desce
snad nějakých třicet pět let
a nesla to chudinka těžce,
že musí teď jen zahálet.
Vždyť denně ji pouštěli kdysi
a smáli se celičký den
a společně zazpívali si,
že jaro je uprchlý sen.
Ti lidé jsou mrtví, čas plyne.
Kdež tušil by některý z nich,
že vnukům už písničky jiné
zas vyloudí ve tváři smích...
Pán domu si ve skříňce dneska
chtěl nějakou věc vyhledat.
Vtom vyklouzla stařičká deska
a potom už přišel jen pád.
Ten zvonivý třesk odezníval
jak předzvěst dřív neznámých běd,
jak deska, když naposled zpívá
a ještě chce potěšit svět.
