Bělá se plachta osamělá
tak jako křídlo labutí...
A. A. Bestužev
Maškarní plesy, představení,
prýmek se leskne, blyští řád.
Vpřed na přehlídku, na cvičení/!
Jen v noci můžeš verše psát.
Nač všechny společenské hrátky.
Prázdnoty věru netřeba.
Plamínek svíčky je tak vratký
a stín se zvolna kolébá...
Co ale s perem? Kord to není.
Tak mnohé vykonal bys rád.
Vždy měl jsi pevné přesvědčení:
říct méně, více udělat.
Rylejev, vlast, proud fantazií,
pryč s kompromisy, vždy jen čest!
Jsi druh a přítel, Kondratiji,
s tebou i smrt jsem hotov snést.
A zas den spoustu trampot nosí
a večer zase hlučný bál...
Záhadná masko, kdo jsi, kdo jsi?
Tebe jsem dosud nepotkal.
Už kočár pádí po Fontance
a důstojníka odváží.
S tou, jíž se chopil v žáru tance,
do rána bude na stráži.
Jen ještě chvilku toužit po snech,
ke rtům a očím sklonit se...
Svítání je však neúprosné
a gardu volá polnice.
Tma lednová žár srdce zchladí
a temné zprávy bude nést,
hněv cara bude jak jed hadí
a život jako věčný trest.
Kde vás teď, přátelé, mám najít,
když začly divé větry vát?
Jeden se trápí v cizích krajích,
druhý je zavřen - a tys pad,
ach Puškine... To není žalost.
Truchlivá cesta k cíli zve...
Což ale vážně nezůstalo
jediné srdce citlivé?
I básníci, i důstojníci
musejí přece pochopit,
že s duší, co chce hned vše říci,
se v tomhle světě nedá žít.
Nedá? Ne, nedá. Panebože,
jak potom hledět na ten svět,
když už byl člověk jednou stvořen
pro činy, slávu, pro rozlet?
A dál? Dál ať si co chce přijde,
i když se mi to nelíbí.
Snad neodsoudí příští lidé
mě za mé dnešní pochyby.
Loď k přístavu si razí cestu,
vlny se valí k pobřeží...
Bestužev, muž, co byl tu z trestu,
výsadek nejspíš nepřežil.
Pro osud nic už neznamená
života kruté zmaření.
Náhrobek s křížem nikde nemá.
Zůstal jen příboj zpěněný.
A na moři se plachta bělá,
k pokoře nic ji nenutí,
bělá se plachta osamělá
tak jako křídlo labutí.
Vítr, déšť a v mlze Malý Něvský,
voda ze střech na zem crčící...
Vysloužilý voják Dostojevskij
zvolna kráčí tichou ulicí.
Bože, co jen na svět spadne vody!
Snad je nebe vskutku bezedné.
Neměl by si zajít do hospody?
Dá si čaj a k oknu usedne.
Na zlý osud vyzrát nemůžeme,
na odpor se radši nestavět.
Běsná vášeň jedná promyšleně,
zcela chladný rozum bezhlavě.
Jak lze poznat, kterak zapůsobí
a kdo koho zbaví života,
když hned vedle nejlítější zloby
sídlí láska, sídlí dobrota?
Jak své duši vnutit prostor úzký,
jak se nehnat dále ze všech sil,
když se zdá, že zvláštní osud ruský
konečně jsi téměř pochopil.
Vše je prosté, avšak nevýslovné.
Chápat musí každý za sebe.
Tabákový kouř se táhne rovně
do větračky, odtud do nebe.