Byla to taková nádhery,
usednout v publiku nad manéží,
sledovat výkony dontéra
a co dovede s cvičenou zvěří.
Jak je moc přeludu veliká!
Zvláště kouzelník leží mi v hlavě,
který nože jak nic polykal
a pak s mečem si poradil hravě.
Jenom rukávem máchl - a hned
letka holubů odněkud vzlétla.
Byl to úžasný, kouzelný svět,
zázrak stvořený z jasného světla.
On však měl jiný záměr a cíl,
dal nám znát, že nám nic tajit nechce,
a tak svá tajemství odhalil
tuze dovedně, vkusně a lehce.
Diváci byli z něj nadšení,
houfně volali "bravo" a "sláva",
protože takové vyznění
opravdu sotva kdo očekával.
Jenom já nějak jsem nebyl rád,
ač jsem tvrdil, že na tom nic není.
Nechtěl jsem na sobě nechat znát,
jak jsem zklamán tím zlým odhalením.
Šel jsem domů a mlčel jak hrob.
Těžké zklamání uvízlo v duši.
Zázrak skončil a já od těch dob
přestal ve světě zázraky tušit.
Moje drahá, je zešedlý svět,
stopa tu nezbyla po pozlátku...
Už jsem vyrostl z báječných let,
kdy jsem žil čekáním na pohádku.
