Jako had, jako zlé znamení
obava syčivě připomíná:
Z vody jsi, člověče, stvořený,
jednou však z tebe zůstane hlína.
Život prolétne, den skončí v tmách,
jméno tvé upadne v zapomnění,
vítr roznese písek a prach,
v který mramor i žula se změní.
Pádí čas, jeho běh nezrušíš.
Všechno pozemské láme a drtí.
Proto se myslet má na duši.
Vždyť ta jediná nepatří smrti.
Neciť se ošizen, oklamán,
kašli na to, co čas nenavrátí.
Svátek Trojice nadchází nám,
den, kdy sestoupil na zem Duch svatý.
Je zase březen, déšť a bláto,
zas napravit nic nesvedu.
Zas bude žvástat moderátor
o tom, co vím už dopředu,
a lži se budou valit v stovkách
a smích se hroutit do stonu,
dokud nám bude obrazovka
dál nahrazovat ikonu.
Prosím tě, nepouštěj televizi,
aspoň chvíli se dej tichem nést,
než ti nad hlavou s úsvitem zmizí,
tiše pohlížej na záři hvězd.
Prosím tě, nepouštěj televizi,
načpak vidět ten bordel, ten svět,
v němž i pitomec ovace sklízí
za to, jak chce ho zas přestavět.
Prosím tě, nepouštěj televizi.
voda ti zazpívá o jaru.
Májová vůně se nepodbízí
jako puch stranických výparů.
Prosím tě, nepouštěj televizi,
dopřej si od ní klid na chvíli,
aby Bůh a s ním svoboda ryzí
okamžik v duši tvé sídlili.
