Ač minulost dobře se schová,
přec mnohokrát nepřerve nit.
Já Fjodora Raskolnikova
jsem uviděl Paříží jít.
Bez platného pasu a víza
- však francouzský tisk má ho rád.
Vždyť byla to nemalá výzva,
když o vůdci řek, že je kat.
Ach, bolí, když paměť se vzbudí,
a komu se chce vzpomínat...
Váš prapor byl jako krev rudý,
když sevřela noc Petrohrad.
Já vím, přijdou přešťastné věky.
Ty máš ale na duši kal.
Vždyť po nocích s průkazem čeky
jsi do cizích bytů se dral.
Což nebyl jsi, Raskolnikove,
ten strašný zlý duch nad ránem,
co ve jménu ideje nové
se rád oháněl naganem?
Teď příšerný požár už září,
cos do něho dul ostošest.
Věc víru jsi měl, komisaři,
a kam ses to chystal nás vést?
Ach,k paměti ruská, jsi tichá,
však vzpomeneš na každý hřích...
Ty mocně jsi do ohně dmýchal
a on ti teď do tváře dých.
Už vznáší se zář nad Paříží
a padá ti do pokoje.
Tma paměti ale se blíží
a čím dál tím tvrdší to je.
Vždyť o vraždě carova syna
ti jistě se v těžkých snech zdá
a když narazíš na Bunina,
tak ten ruku ti nepodá.
Řek prorok: Nežít, kde je lež.
Je to tak prosté - buďte čistí.
Jak ale lesem proběhneš,
aniž se přitom dotkneš listí?
Z pěšinek jako z autostrád
skládáme svoji cestu velkou.
Jak ale loukou rázovat
a nezavadit o stébélko?
Pravda, jež úkrok nesnese,
je větou v žule vytesanou...
A listí zlehka chvěje se,
t něj těžké kapky rosy kanou...
