Spoustu cest už zbrázdili jste v Rusku.
U nás dbáme na pohostihost.
Do vína se pusťte, do pamlsků.
Drazí hosté, pro vás všeho dost.
Slunce klesá, brzy se nám setmí
a my budem sedět, povídat.
Trocha sporů, potom žertík letmý,
nakonec, jak káže dávný řád,
zazpíváte píseň o vzdálené
šťastné zemi vašich mladých let,
jak se nad ní jitřní nebe klene
a jak na ně hrdý sokol vzlét,
až tu radost zmaří v jedné chvíli
naší písně žal a hořký stesk.
Odpusťte pak, prosím, hosté milí,
vozkovi, co vás tou zemí vez.
Měsíc bledne, zato soumrak zhoustl.
Cesta mizí sněžnou krajinou.
Jistě máme v Rusku skočných spoustu,
jenže já z nich neznám jedinou.
Osení vzejde v půdě skrápěné
v poledním žáru potem, rosou zrána.
Navěky práce budiž požehnána,
díky níž zrno klíčky vyžene.
Navěky žehnáno buď snažení,
z něhož se v poli budou vlnit klasy
svobody, dobra, poznání a krásy,
jež potomci svou sklizní ocení.
Kdyby však zrnko mylně dopadlo
na suchý písek nebo ztvrdlou hlínu,
vyroste v planou trávu uchřadlou
anebo zhyne v nepřátelském stínu.
Zemře či bude samo na světě
to zrnko mezi plevel zaseté.
Kdyby byl Jidáš dráž prodával Krista,
kdyby si víc řek, že za Pána chce,
byla by dnes pověst Jidáše čistá,
jiný by apoštol byl za zrádce.
Potom by z Jidáše světec se stal,
vznešený, šlechetný, ctný a tak dál,
přísně by soudil a neslevil v ničem,
v pravici třímal by od ráje klíče,
kdyby byl tenkrát nabízel dráž...
Jde stádo a ovčáka poslušně následuje,
jde líně a klidně a beze všech stop nepokoje
a pastevci na oslím hřbetě jen do spánku je,
však ovce jdou za ním, on zná cestu, mockrát ji projel.
To stádo strach nemá a nevěří na žádné zlo.
Jdou ospale berani, co noha nohu jen mine.
Jsou jisti, že večer je čeká zas napajedlo,
že všechno je v pořádku, nikdy to nebude jiné.
Vždyť ovčák tu je, každá ovce má jistotu v něm.
Je moudrý a ví, kudy k vodě a co se kdy stane.
A tak stádo bez obav plouží se za ovčákem,
tak loudavě jde, teplým slunečným dnem zkolébané.
Už okolo vesnic a hor prošli snad celou zem.
Spí ovčák a paže se jen bezvládně kolébají.
A stádo se tak jednotně ubírá za oslem,
co tupou a bezbřehou nudou už neví, kam zajít.
Od lesa jsem čekal projev citu,
od pole a od bledého svitu,
kterým matný měsíc září mu,
od řeky, jež proudí s chvatem stálým,
od hladiny, jíž se leskne záliv,
od znělého ticha podzimu.
Cesta ale zas mě vedla k domu.
Vědomí, kam patřím, proč a komu,
znělo v žilách stále silněji.
Ulice zas na milost mě vzaly,
jimiž chodí štěstí mé i žaly,
křižovatky lásky s nadějí.
Jak na povel teď okna hasnou
a velké město staleté
upadá klidně s nocí jasnou
ve spánek téměř dítěte.
Už neznám dobro ani zlo.
Pryč s marným denním pobíháním.
Já hledím, jak tmu prořízlo
chvějivé světlo zlatých bání,
jak v tichu hlubokém jak tůň
v měsíčním jasu listí svítí,
jak nad ospalou Něvou kůň
kus skály drtí pod kopyty.
Lucerny lijí matný svit
a řekou běží hvězdné chvění...
Je ještě brzy na úsvit
a možná ani pozdě není
navázat přetrženou nit,
posbírat články rozervané
a začít jako dříve žít,
bez obav z toho, co se stane,
bez nápověd a světských zmatků
mít zase prostou lidskou čest
a v duši místo pro pohádku
v záři i luceren, i hvězd.
