Řím

Nerudná řeka něco brblá si,

na břehu v písku hraje si houf dětí,

v dálce se věčnost blýská na časy,

prach, co mám na sandálech, je tu po staletí.

Vidím tu věčnost, jak tu byla dřív,

znavený hrami, nasycený chlebem...

Řím dávno padl, já jsem ještě živ.

Tak s radostí tu pozoruji nebe.

J. Bočkarjovovi

Dětem z rukou racci ukřičení

chňapali chléb tenkrát na hrázi,

od níž k plavně příštích rozloučení

parník mého mládí odrazil.

Třepetal se prapor nad hladinou,

kterou lodní šroub hnal do vírů,

jak když v lehkém větru nebem plynou

mraky z balícího papíru.

Hukot nádraží mi dozněl zpola,

slunce na nebi je nejvýše...

Nikdo mi už dneska nezavolá.

Taky už mi nikdo nepíše.

Na ty dny se nikdo neohlíží,

kdy jsem platný býval na světě.

Ať mě tedy skanzen jménem Kiži

do dřevěných krajek zaplete.

S přítelem si vodkou ťuknem slastně,

k tomu zazní vody šumění

a já budu věřit, že jsem vlastně

nikdy nebyl šťastný na zemi.

Na zem bílou a růžovou pěnu

višně shazují jak padlý sníh.

Bělavé parníčky v Birminghamu

vezou nás po vodách zelených.

Zdá se důvěrně známá ta cesta,

únavu turisty konejší.

Holé cihly a fabriky města

činí ho bližší a milejší.

Jak doma po Prjažce, to se ví!

Za chvíli vplujeme do Něvy.

Vánoce budou v Londýně.

Už krby planou, všude živo

a muži pijí whisky, pivo,

doutníky páchnou povinně.

Trávníky jasně zelené,

fialky tady kvetou v zimě

a jejich vůně provází mě,

když Hyde Parkem se projdeme.

Kdo chce své milé potěšit,

ten po krámech se pilně dívá.

A já si sedím s pintou piva

a pozoruji Regent Street.

Ta majestátnost, prostota!

A chrámů božích prázdnota.

Na staré královské observatoři

Bůh určí, jak se povedem.

Někdo jde pěšky, někdo jezdí.

On kouká dalekohledem

na cizí planety a hvězdy.

Dřels do úmoru spoustu let,

jen abys poznal, co je skryté.

Všechno je tvoje - nebe, svět

i observatoř s malým bytem.

Nikde však stopy po bibli,

po svatém obrázku či kříži.

Přitom pán toho obydlí

v životě mouše neublížil.

Ramena skleslá, slepne dnes.

Ze všeho zbyla pravda strohá:

Léta se díval do nebes

a stejně neuviděl Boha.

Vichry od Jamalu běží

až do ústí Irtyše.

Žiju, jako bych dřív nežil

- znova, čerstvě, bez klišé.

Sníh se valí zdola, shora

v kraji skoro polárním.

Byt a telefon a sporák,

všechno je tu erární.

I to ložní povlečení

k inventáři počítám.

Jenom duši jako jmění

a kříž na řetízku mám.

Já se řádně k Bohu modlím,

ať mám na všechno dost sil.

Pán do všeho nepohodlí

bytelně mě vybavil.

Zde jinak žiju, jinak sním,

jsou jiná slova ve mně.

A kolem v světle měsíčním

je nedozírná země.

Je osud přísný a má spěch.

S ním přít se, to dá práci.

A zasněžený říční břeh

se zatím ve tmě ztrácí.

Je měsíc v mracích zavěšen.

Buď klidný, to ti říká.

Na nový výhled za oknem