Čet život jako knížku,
co hned je přečtená.
Hnal tryskem těch pár křížků
a dělal ramena.
Chtěl všechno v malé chvilce
stihnout a obsáhnout.
Až jednou zastavil se
a strnul jako sloup.
Tu zesmutněl, že stárne
a nemá vlastně cíl,
a pochopil, že marně
svůj celý život žil.
Je blízký konec cesty
a začíná být zle.
Bůh schází mu i štěstí
v té duši vystydlé.
Žil z náhody až dosud
a zpět se nedíval.
Teď naskrz jeho osud
dech větru provívá.
Jak se dřív lehce psalo,
jak se dřív dalo pít!
Zbylo mi z toho málo,
přetrhla se mi nit.
Není to dalším rokem,
není to únava.
Jde útvar pevným krokem,
já vzadu zůstávám.
Tempo stíhat jsem přestal,
které můj oddíl má,
a pak, je tohle cesta,
po níž chtěl jsem jít já?
Nikdo odpověď nedá.
Nakonec začneš chtít
na celém světě leda
mít božský mír a klid.
V světě jsou marná slova,
zbytečné souboje.
Nauč se v úctě chovat
alespoň to, co je.
Ať si dál útvar kluše,
klidně klusat ho nech.
Začne znovu žít duše,
jen co popadne dech.
Chtěl jsem mít radost nevázanou
a hořet jasným plamenem,
chtěl jsem mít slávu, jako ráno
chce člověk pivo chlazené.
Pak všechno vyschlo beznadějně,
vyčpěla vůně zázraků.
Teď je vše navyklé a stejné,
jak tahle sklenka koňaku.
Takový podzim! Vyjdu z páry
a z únavy si vodku dám.
Už nese zima svoje dary,
a tak si saně nachystám.
Člověk má starosti a chvátá,
až duní hlava znavená.
Za den jsem nově natřel vrata
a neřezal jsem polena.
Teď zavařuji, houby suším
a nežehrám na blízkou tmu.
Já k zapomnění chystám duši,
jak chystává se na zimu.
