Main menu

Málo života zbývá mi teď,

když mi jako sníh na ruce taje.

Na jarní řece je pevný led,

zimní trasa však už zavřená je.

 

Tváře, data, jak po sobě jdou,

se mi pletou v tom životním chvatu.

Proč se však duši zdá pojednou,

Že jsem utrpěl nějakou ztrátu?

 

Možná je to ten nepokoj Řek.

Mají z časného předjaří roupy.

Možná na svoji ospalost lék

v blízké lékárně musím si koupit.

 

Možná prostě jen čas dokonal,

aby po něm moh nastoupit jiný.

Vítr z jihu už od rána vál,

mlčky zvěstoval konec té zimy.

 

Řeky zas o teple uslyší,

plané poplují kry, které tají,

od blat nahoře na Irtyši

až do neznámých ledových krajin.

 

Ztratí se předtucha neštěstí,

jako rosa se vysráží k ránu,

až si led pozvolna proklestí

cestu do chladných mlh oceÁnu.


Když mám dost světské zlacené klece,

prázdného pokroku, marných cest,

někdy si po ránu k tiché řece

vyjdu v září přes zlátnoucí les.

 

Těžké, modravé jsou vody řeky,

věčnou přírodou směr jim je dán,

do krajů půlnočních, do dalekých,

plynou tam, kde je cíl - oceán.

 

Kry se pohnou a voda se zpění,

nežli v polární led ztuhne zas.

Někdy s léty se řečiště změní.

Duši však nezchladí žádný čas.

 

Jen ať se vrší led - někde v něm

voda vždy poteče pramenem.
Print Friendly, PDF & Email