Lítost

Jednou si člověk smutně uvědomí,

že něčeho už nelze nikdy dosáhnout,

něčemu se už nikdy nenaučí,

že z velikého množství cest,

jež se mu kdysi nabízely,

některé nechal dávno za sebou

a nikdy víc už po nich nepojede.

Kreslit se nemohu už nikdy naučit,

hrát na housle už také nikdy,

letcem se nikdy nestanu

a na dálkové plavbě kapitánem.

A i když dost mám ještě před sebou,

stejně mě mrzí každá křižovatka,

kde musím vybrat jenom jednu cestu,

ačkoli rád bych prošel aspoň tři.

A k tomu navíc mě dnes ruší ze sna

šumění stromů, jež jsem nestih zasadit.

Už zas se křísí sláva něčí,

říká se ale přitom "byl"

a nesou se ty vzletné řeči

nad hroby, jež sníh vybělil.

I jemu dají na hrob kámen

a budou dlouho povídat,

že byl to velikán a talent,

že pro nás je to ztráta ztrát,

že věčná památka nám zbyla,

že úcta, láska, naděje...

Ten nebožtík moh stvořit díla,

mít tušení, kdo vlastně je!/

Víš, mrtvým už je vlastně fuk

i pomník z mramoru,

i víno ve sklence a zvuk

zádušních hovorů.

Víš, je to fuk těm zemřelým.

Ty nechá klidně spát,

jak televize, tisk a film

je budou probírat.

Ať krákáš nebo umlkneš

v tmách noci, havrane,

pro tvůj hlas nebe nepukne

a div se nestane.

Vždyť památka se nepoddá,

když uchová ji lid.

Pak v srdcích svého národa

už navždy bude znít.

Ať nepřátel chytrých a zlých

ti Bůh vždycky dopřeje dost,

ať nikdy jim nebere smích

ta zpozdilá provinilost.

Tvá cesta, ta nezíská spád

a nebude dřív u konce,

když máš během ní překonat

jen trouby a jen pitomce.

Je přese všechno správný chvat,

s nímž touží duše opravdová

svůj bol a zmatek ukládat

do chvějivého zvuku slova.

Až tvůj hlas navždy uvězní

mlčení pečeť v jisté chvíli,

zvuk slova dále bude znít,

hned troufalý, hned ledabylý.

Přitom však smiř se s osudem

a nepomýšlej na odměny.

Pro tebe spásy nebude,

soucitu ani odpuštění.

Z kalicha pochybnost jsi pil,

tak v pochybách už nemlať slámu.

Nebudeš beztak mít dost sil

penězoměnce vyhnat z chrámu.

Zas už si směnily role

denní a půlnoční čas.

Hvězdy jsou chrpové pole,

měsíc je jak žitný klas.

Vlak někde v dáli se žene,

zní rachot kol do stepí...

Na nádraží opuštěném

dieselová mašina spí,

uprášená, ještě teplá

jak čerstvě pečený chléb.

Lesknou se zhasnutá světla

do noci temné jak sklep.

Mír padl z tmavého nebe.

Teď v pokojné záři hvězd

vzduch noci cítit je chlebem,

zákvasem hnětených těst.

Ptákům, těm jde o teplo.

Sednou na okenní mříže,

tisknou se na vlahé sklo,

jako by chtěli se zhlížet.

Nic už je teď neleká,

jestliže nehřeje peří

- zář světel, hlas člověka,

hlasité skřípění dveří.

Děsí je vichr a mráz,

ponuře houstnoucí mraky...

Teplo, to chce každý z nás,

ptáci - a my lidé taky.

Obvyklá cesta k otcovskému prahu.

Jak se to stalo, ani nevím sám.

Kamkoli mířím životní svou dráhu,

vždycky se zase doma ocitám,

kde ulice je do detailů známá,

topoly šumí píseň hřejivou,

kde ochmelkové beznadějní zrána

truchlivě stojí frontu na pivo,

kde starozákonní a vetché babky

vždy s večerem se rozbrebentí zas,

zvuk metronomu, úsečný a krátký,

v rádiu tvrdě odtikává čas,

kde dávno všechno dopodrobna ví se,

kde plyne řádka jednostejných dní,

kde vždycky tatáž obehraná píseň

se v otevřeném okně rozezní,

kde vlaky duní znaveně a stejně,

kde celkem vzato nic se neděje,

kde osaměle, neuhasitelně