Z téhle země už já odjedu.
Skoro zalknu se tíživým steskem,
až mě křídlo svým stříbrným leskem
skrze mrak ponese kupředu.
Nelze změnit chod historie.
Kalich hořkosti zas bude tady,
a ten lid třikrát prokletý je,
který své rodné svatyně zradil.
Zákony bytí jsou jediné,
stejné k příteli i k nepříteli.
Podruhé, potřetí nemine
vás ten kalich, co už jste tu měli.
Bude pusto, kde chrám dříve stál,
nebe zavře se nad těmi místy.
Povede po sněhu generál
do boje junkery s gymnazisty.
Zas se čas jednou obrátí zpět,
vzpoura zaplane v ničivé síle.
Svatí blázni se seběhnou hned
sčítat poslední osudné chvíle.
Hrůza se po světě rozvine,
lidé se proberou překonáni...
Jenže pro pozvané k hostině
nebude milost a slitování.
a já vzpomněl si na sudbu svou,
na ty kalichy, na vahách misky,
a jak na mou dlaň rozevřenou
tuze těžké tři kapky mi tryskly.
Brzy je vysuší slunce svit.
Zase bude mi lehko a teskno.
Voda pode mnou začne se tmít
a nad zálivem křídla se lesknout.
Nebe bude mít z oparu lem,
ale ten roztaje za křídlem.
Život se mi nějak odrodil
- marné dění, samý pustý shon.
Pošta ani tisk už nechodí,
jenom účty: zaplať telefon.
Když mi píše vrchní kancelář,
nemám důvod žehrat, zdá se mi.
vlast zná aspoň číslo, když ne tvář.
Najde si mě třeba pod zemí.
Ví se o všech, mohu si být jist.
Tělem duší náležíme jim...
Ty, co přežijí, pak antikrist
může houfně nazvat jménem svým.
Jen nedej, Bože, tady
zlé zimní počasí.
A vítr zas už řádí
a vztekle halasí.
Když vánice se lítě
mou zemí rozlétne,
tu nepřítel i přítel
se ztratí v bílé tmě,
když v zoufalství jak brána
se duše zavřela,
a sněhem zasypána
je cesta docela,
když bezútěšně noří
se měsíc do noci
a ani slovo Boží
už není k pomoci.
Bývalo slunce bohem pro nás.
Teď Bůh nás přestal zajímat,
ač přírody se dotknem občas
neúčastnýma očima.
Už nikdo nemá ani zdání,
co je to s půdou spojení.
Co přijde, spása nebo zánik?
ráj v nebi? Peklo na zemi?
Já poutník jdu, ač srdce bolí.
Je cesta smrtí značená...
A přec chce chytit vítr v poli
ta nesmrtelná duše má.
Je mrtva naděje a člověk živ,
vlast není, nejsou písně, dobré zprávy.
A tebe teprv teď prý život baví,
prý všechno bude lepší nežli dřív.
Čest, svědomí a každá z našich ctností
za mírný obnos k dispozici je
a rádi jdem i za pohřební hosty
- i tam se člověk nají, napije.
Jdou hodiny. Den byl a není.
A v nocích krutě, bezohledně
vyrůstá tráva zapomnění
a hasnou hvězdy, měsíc bledne.
Dvě data každý život skýtá.
Z nebe se nesestoupí na zem.
Já nelituji, nevyčítám
a každý osud přijmu rázem.
Však vím, čím končí světské dění.
Naděje je jen v pochybnostech.
Já slýchám trávu zapomnění,
jak neodvratně, tiše roste.
Už hasnou hvězdy, měsíc bledne.
Jdou hodiny. Kdy byl, ten není.
A v nocích krutě, bezohledně
vyrůstá tráva zapomnění.