Main menu

Z téhle země už já odjedu.

Skoro zalknu se tíživým steskem,

až mě křídlo svým stříbrným leskem

skrze mrak ponese kupředu.

 

Nelze změnit chod historie.

Kalich hořkosti zas bude tady,

a ten lid třikrát prokletý je,

který své rodné svatyně zradil.

 

Zákony bytí jsou jediné,

stejné k příteli i k nepříteli.

Podruhé, potřetí nemine

vás ten kalich, co už jste tu měli.

 

Bude pusto, kde chrám dříve stál,

nebe zavře se nad těmi místy.

Povede po sněhu generál

do boje junkery s gymnazisty.

 

Zas se čas jednou obrátí zpět,

vzpoura zaplane v ničivé síle.

Svatí blázni se seběhnou hned

sčítat poslední osudné chvíle.

 

Hrůza se po světě rozvine,

lidé se proberou překonáni...

Jenže pro pozvané k hostině

nebude milost a slitování.

 

a já vzpomněl si na sudbu svou,

na ty kalichy, na vahách misky,

a jak na mou dlaň rozevřenou

tuze těžké tři kapky mi tryskly.

 

Brzy je vysuší slunce svit.

Zase bude mi lehko a teskno.

Voda pode mnou začne se tmít

a nad zálivem křídla se lesknout.

 

Nebe bude mít z oparu lem,

ale ten roztaje za křídlem.


Život se mi nějak odrodil

- marné dění, samý pustý shon.

Pošta ani tisk už nechodí,

jenom účty: zaplať telefon.

 

Když mi píše vrchní kancelář,

nemám důvod žehrat, zdá se mi.

vlast zná aspoň číslo, když ne tvář.

Najde si mě třeba pod zemí.

 

Ví se o všech, mohu si být jist.

Tělem duší náležíme jim...

Ty, co přežijí, pak antikrist

může houfně nazvat jménem svým.


Jen nedej, Bože, tady

zlé zimní počasí.

A vítr zas už řádí

a vztekle halasí.

 

Když vánice se lítě

mou zemí rozlétne,

tu nepřítel i přítel

se ztratí v bílé tmě,

 

když v zoufalství jak brána

se duše zavřela,

a sněhem zasypána

je cesta docela,

 

když bezútěšně noří

se měsíc do noci

a ani slovo Boží

už není k pomoci.


Bývalo slunce bohem pro nás.

Teď Bůh nás přestal zajímat,

ač přírody se dotknem občas

neúčastnýma očima.

 

Už nikdo nemá ani zdání,

co je to s půdou spojení.

Co přijde, spása nebo zánik?

ráj v nebi? Peklo na zemi?

 

Já poutník jdu, ač srdce bolí.

Je cesta smrtí značená...

A přec chce chytit vítr v poli

ta nesmrtelná duše má.


Je mrtva naděje a člověk živ,

vlast není, nejsou písně, dobré zprávy.

A tebe teprv teď prý život baví,

prý všechno bude lepší nežli dřív.

 

Čest, svědomí a každá z našich ctností

za mírný obnos k dispozici je

a rádi jdem i za pohřební hosty

- i tam se člověk nají, napije.


Jdou hodiny. Den byl a není.

A v nocích krutě, bezohledně

vyrůstá tráva zapomnění

a hasnou hvězdy, měsíc bledne.

 

Dvě data každý život skýtá.

Z nebe se nesestoupí na zem.

Já nelituji, nevyčítám

a každý osud přijmu rázem.

 

Však vím, čím končí světské dění.

Naděje je jen v pochybnostech.

Já slýchám trávu zapomnění,

jak neodvratně, tiše roste.

 

Už hasnou hvězdy, měsíc bledne.

Jdou hodiny. Kdy byl, ten není.

A v nocích krutě, bezohledně

vyrůstá tráva zapomnění.
Print Friendly, PDF & Email