To jsem netušil, že cesty zavedou mě
do těch krajů, jež obýval děd.
O kmen břízy opírám se vedle ohně,
kolem noc, všude ticho je teď.
Je to chyba, že málo kraj otcovský znám.
Teď z něj upírám zrak do nebe.
Hvězdy neobydlené se míhají tam,
září na tenhle záhadný les.
Tolik lákal nás vesmír, byl tak setmělý.
Jeho záhady chtěli jsme znát...
A co Země? Ach, na tu jsme zapomněli,
až se nám propadla do záhad.
Kéž by Zemi se nám povedlo zachovat,
přes své prohřešky, přes omyly,
aby život náš na Zemi neztratil řád
a my Zemi jsme neztratili,
aby ožíval čas, zatměním stižený,
včetně pověstí pradávných let,
včetně vyprávění upjaté stařeny,
jak se syn z války nevrátil zpět,
aby do hloubi duše nám vše mohlo vrůst,
zdola spatřená nebeská báň,
malé městečko, kde žije venkovská Rus,
lesem záhadně šumící stráň,
aby nepřišlo nazmar, co nám zůstat má
a navěky žít v paměti...
Teď už řídne a šediví tíživá tma
a úsvit už jde vzápětí.
Zatím z průsvitné oblohy nebeská zář
chce se do vody jezera snést.
Rosa do trávy klade se jak na polštář,
v každé kapičce má jednu z hvězd.
