Jenom v pokoji zhasnu - a hned
kromě mne nikdo na světě není.
Tu se zahloubám: kolik má let
tenhle byt, upadlý v zapomnění?
Kdo v těch zdech kdysi žil, kdo měl žal,
že se naděje ztrácí den ze dne,
nebo kdo rublíky schraňoval,
ví jen ten starý dům na Razjezdné.
Dostojevskij tu šel nejednou,
Puškin jel tudy zas k Delvigovi,
Čerčnyševskij tu v noc bezednou
kráčel hrbě se pod zlými slovy.
Teď tu však ticho je bezhlesé.
Jenom některé z jmen, která známe,
jako když do noci blýskne se,
když ho odrazí bezvěký kámen.
V tichu zlověstném strach zazebe
- všeho do času, zmizí vše snadno.
Paměť kamene mít pro sebe,
věčné články se snad nerozpadnou.
Jinak se štěrbinou požene
průvan prázdnoty, dech zapomnění...
Zaskřípou dveře nedovřené,
světlo luceren prozáří snění.
Stránka v knize se zachvěje tiše,
ruka se zaškube pojednou,
vrzne podlaha, sotva je slyšet,
a pak stíny se na stěně hnou.
A já nespím, mám sevřený dech.
Co to půlnoční tma v sobě tají?
Duše hříšná snad v prastarých zdech
cosi hledá a nemůže najít.
Tone v mlhách to město a zachází na úbytě.
Už i bělavé opary potem a kouřem jsou cítit.
Zpustlo, jako když sad roste bez péče, neurčitě,
chátrá a živoří ve svém všedním a zplanělém bytí.
Jeho třídy a ulice o mnoho užší jsou teď.
Také domy se zmenšily, k zemi se skrčily chrámy,
paláce zvetšely, bílé noci se změnily v šeď,
mříží tepané krajkoví jak shnilý plot připadá mi.
Je nám tak podobné, také zná jenom zmatek a shon,
také neumí nic než se strkat a bezcílně hnát se...
Každý zoufalý vzdech, každý rys, každý hlas, každý tón
jenom opakuje jeho poslední dvě generace.
Nehledám viníky, nejsem oprávněn vyslovit soud,
co by slova a mé tajné myšlenky mohly tu zmoci?
Ale dokonce prvního z všech ruských práv - prominout -
jsem byl navždycky zbaven tou slepou a ponurou nocí.
Kolik lásky to chce, aby dovedlo z popela vstát,
kříže zářily zas, v noci jasný svit hvězd prýštil
po zdech?
Jenže kdosi v tmách cení svůj dravý chrup a jako had
plazí se odněkud studené, hořké slovíčko "pozdě".
Vlny neurvale, vztekle zabuší do pobřeží,
nebe před úsvitem mraky pokryjí, temné jak osud...
Jenže v duši se cosi dál chvěje a bliká, chce žít,
něco takového, co nikdo nám nesebral dosud.
Ještě je tu ten bronzový anděl, co třímá svůj kříž.
Hledí na střechy prorezlé, na všechny kupole z výše.
Vítr potichu zpívá, že čeká nás hořkosti číš.
Však já vím, co chce říct, jenže raději nechci
to slyšet.
Chtěl jsem žít v shodě se všemi,
se všemi však se nelze shodnout.
Snad má to tak být, zdá se mi,
že sám jsem s tíhou nevýslovnou.
Snad člověk právě tak má žít.
Je ale těžké hledat spásu.
Je těžké život vyvážit
na křehkém břitu tmy a jasu.
Zlé není, že jsme každý zvlášť,
spíš to, že Bůh je v zapomnění.
A kudy ubírat se máš,
když dál už žádná cesta není?
Jdu Letním sadem zkroušený.
Mráz utkal jinovatku zdobnou...
Chtěl jsem žít v shodě se všemi,
se všemi však se nelze shodnout.
Po znělém mostě tramvaj do daleka
duní, než zas se ticho rozklene,
a nás dva v příští chvíli rozchod čeká,
vás výstup na Koňušenné
a mě zas další cesta temnotami
a blikotáním nočních luceren
až do uliček málokomu známých,
co do svítání budou beze jmen.
V studeném voze budu chvíli klímat
a mezitím v něm zůstanu už sám.
Až na konečné bude mi pak zima,
tvář vaši snědou v mysli vyvolám.
Jdu domů sněžnou stezkou pod hvězdami
a zmocnil se mě pocit zpozdilý
- mně zdá se, že jsme byli dobří známí,
co rozešli se navždy před chvílí.
Mosty se nad Něvou zvedají,
na druhý břeh se už nedá jít.
Poslední tramvaje zvonění.
Tak by zněl puklý zvon skleněný.
Odzvoní, odduní, odhlučí,
nakonec zmizí tmě v náručí.
Za jedním oknem se svítí dál.
Někdo má trápení, a tak vstal.
Potěšit měl ho snad lampy jas,
ale ten nakonec také zhas.
Tiše jen do noci drnčí plech,
po kterém stéká déšť z mokrých střech,
jenom pár luceren září tu
jako předčasný jas úsvitu.
Do sítí osud nechytíš,
však trp, má duše poraněná,
vždyť jeho neodvratná tíž
nad tebou vládu dosud nemá.
Jak v letu zasažený pták
zas mávni křídle zkrvaveným,
zas vylétni až do oblak
a mysli přitom na spasení.
Na podzim mlhy jsou ranní,
deště a lezavý chlad.
Jestli ti nedošlo psaní,
nespěchej na poštu lát.
Sníh je tu. Setřásáš spaní,
nerad jdeš do bílých rán.
Jestli ti nedošlo psaní,
nemůžeš za to ty sám?
Odjíždím, snad ne navěky,
ale my dva se už nesetkáme.
Jako v dnech teď už dalekých
zase vezmu tě kolem ramen.
Skrze mžení mě provázíš,
oči neklopíš, mluvíš lehce.
Všechno dal bych ti rád, však víš,
jenže ty ode mě nic nechceš.
Navždycky sbohem, řekne ti,
každý svou cestou půjdete.
Tobě však zbudou v paměti
ty tenké ruce dítěte.
Čas zármutku, ten uplyne.
Zas najdeš radost v osudí.
Jen žluté větry s podzimem
ti vždycky paměť probudí.
Vše mine, jistě, je to tak.
Věčnost jsou žvásty naprosté.
Kde ale hořel táborák,
tam léta tráva neroste.
Nastala doba pomíjení,
nastala doba promíjení,
kdy co slíbeno bylo, není
a kdy nedošlo ke vzkříšení.
Nevím, co osud učinit hodlá,
k čemu ještě nás donutí...
Kdybys třeba i za něco mohla,
přece "promiň mi" řeknu ti.
Tys o zimu přece tak stál,
jak přestát bys chtěl to, co bolí,
a vítr, ten v žloutnoucím poli
už od rána žalm notoval.
Tys o zimu přece tak stál,
tak, jako by snímalo tíhu,
když do rána napadne sníh.
A přece zněl v myšlenkách tvých
hlas ptáků, co letěli k jihu,
hlas ptáků, co čeká je jih.
Ptáci domů vracejí se zas.
Modrošedý les je ještě prázdný.
Panebože, za kratičký čas
létem zazelená se a zazní.
Rozkvete můj sad už zakrátko,
v duši se však mrtvé ticho sklene,
když se hlava jen tak namátkou
na nedávný rozchod rozpomene.
Sněhu šelest v světle luceren,
tabáková trpká vůně dýmu,
rozbřesk začal souboj se šerem,
brzy okraj nebe podpálí mu.
Co mi kromě sněhu zůstat má?
Dech, co nocí ve vánek se mění,
tahle nahá rozkošnická tma
a to trochu zvláštní rozloučení.
Teď si budem cizí vzájemně.
Vše je prosté, srdce klidně bije.
Sotva co tak krutě sevře mě
jako tenhle klid a apatie.
Nevyčítám, nechci odpouštět.
Vím, že ani čas mě neutěší.
Jak mám žít, to ovládám už teď,
jenže je to každým rokem těžší.
Teď však jaro zvedá znovu hlas,
do všech našich žalů nic mu není.
Ptáci domů vracejí se zas
po tíživém zimním odloučení.
Je to tak dobře, že jsem sám,
že nespím v noci stříbrolité,
že navzdory všem záclonám
sem vniká měsíc lesklým svitem.
Tluče se můra na okně.
Jsem smířený a nevím ani,
proč na lásku tak pokojně
se mohu oddat vzpomínání.
Jde Panna k Vahám potají.
Pes usnul, nepokojně dýchá...
Hodiny světu tikají,
svět ale nějak nedoslýchá.