Na tohle léto vzpomeneme.
Přístavní můstek, řeka, les.
A mraky sluncem rozpálené
se líně plazí jako dnes.
Opouští loďka přístaviště
a víry běží od vesla.
Ne, nebude už žádné příště,
už smutek vlna odnesla.
Čas uplývá a všechno léčí
a ztráta už se nevnímá...
Jestli je v tom všem vina něčí,
tak není tvá a není má.
Dřív jiřičky poletovaly,
kde chrám mají Boris a Gleb,
a meze se sbíhaly zdáli
tím polem, kde rodil se chléb.
Teď vrbovka roste tu křepce
a prázdné zdi plesnivé jsou.
Já na ruské nejstarší světce
se rozpomněl ne náhodou.
Ti nevyšli do bujné seče
a zápas jim neříkal nic,
když bez přilby, pancíře, meče
šli krutému osudu vstříc.
A dlouho nám ochranu svoji
plášť bohorodice měl přát,
než statečným vojínům k boji
moh hlas Sergijův požehnat.
Kdo vzpomíná Borise, Gleba,
když strhli jim kříž z kupolí,
když beton je víc nežli chleba
a ve sloupech vtrh do polí.
Snad mýlím se, připouštím skromně,
jen jsem neohluch, neoslep,
a někdy tak hořký je pro mě
ten dávno ne otcovský chléb.
Že láska je spása, se tvrdí.
Kdo ví, zda to vskutku je tak.
Už Rusko se omylo krví
a doposud nenašlo zrak.
Už zase: "Na ně! Bijte je!"
A zas se lidé pro nic bijí.
Ach bože můj, jak marné je
chtít poučit lid historií.
Únor. A zase obleva.
Dláždění pusté na náměstí.
Jako by svět zas umdléval
a znovu hledal hrozné scestí.
