Když spatřím tě v pádivém davu,
jen na chvilku se ohlédnu.
Pak zaplní duši i hlavu
ten svíravý stesk dávných dnů.
Den chýlí se, stíny se dlouží.
Tvůj obraz se už rozpíjí...
Ne paměť nám nechce sloužit,
to my nechcem sloužit jí.
S léty začínáš být hrdý na věci,
kterým jsi dříve žádný význam nepřikládal:
na otřepanou knížku s podpisem známého autora,
na dávné dětské přátelství s dnešním hrdinou práce,
na oblastní noviny, kde před deseti lety
se v článku kdysi proslulém
uprostřed jiných skví i tvoje jméno,
na bezvýznamnou skicu, kterou nikdo nezná,
již ale namaloval velký malíř,
i na tu stříbrnou medaili z městského přeboru,
již měl jsi kdysi za neúspěch, nejtíživější
na své sportovní dráze...
