Je Rusko dlouze, těžce opilé
a jako žen hořce naříká si.
I hystericky umí zakvílet...
A zdá se, že ho není možné spasit.
A syn se táže, zcela zmatený,
zač pánbůh takhle matku ztrestal kdysi,
a s láskou, ale v hrozném soužení
si připomíná její drahé rysy.
Což nedívá se oduševněle,
ač ze stařičké podobizny je to?
Zrak jasný, ani mráček na čele...
Věk dvacátý a sedmnácté léto.
Je vlast jako nádražní hala,
v ní zmatek a shon vládne vším.
A život je čekárna malá, kde nic není vidět skrz dým.
Ten naskočí v poslední chvíli,
ten místo si včas obstaral,
a ospalým vědomím pílí
proud výložek, čepic a šál.
Pak člověk se mdlým hvězdným jasem
a bezednou hloubkou dá v let,
než vítr ho z neznámých pásem
zas na smutnou zem vrátí zpět,
kde bude chtít po ranní trávě
zas utíkat bosý jak kluk
a zpívat si teskně i hravě,
a o kom, to bude mu fuk,
kde utkví jak kameny ve zdi
a poznovu nahmátne stav,
v němž padají prostorem hvězdy
jak jablíčka do vlahých trav.
