Skoro vysušil rybníček žár,
na dně do šedých vrásek schne jíl.
Kolem na březích jen suchopár
z dříve kvetoucí planiny zbyl.
Zbytky trav do bahna zapadlé
spíše zahnijí než zaschnou v něm.
Kdysi ve vodách jak v zrcadle
měsíc plul po nebi vysokém
a ta hladina uměla nést
noci plničké zářivých hvězd.
Pookřály hory po lijácích,
kvete svah a zelená se teď,
pod jásavou zelení se ztrácí
donedávna neprostupná šeď.
Cesta dál se protahuje žleby.
Ze tmy noci jitřní záře je.
Však i člověk mívá zapotřebí
trochy lásky, tepla, naděje.
Mám v kapse svých pět rublíků.
Za to se v Baku kola točí.
Ve staromódním vozíku
pojedu městem. Vděčný kočí
ať si mě veze, kam on chce,
ať povídá, když nechce přestat.
My budem kroužit bez konce
v ulicích půlnočního města.
Co tady témat zachytím
- duch věčně nový, věčně stejný -
a město bude mezitím
žít ten svůj život obyčejný
nebo i fádní, banální...
Kdo chce však říct, že nemá cenu?
Vždyť věčně tady hudba zní
i ze všech tmavých suterénů.
Zde budou dbát vždy o obchod
i o víno a o zábavu.
Měsíc tu bude vzcházet z vod
a slunce do nich skládat hlavu.
Mudrce hlupci přimějí
nad věčnou hádkou zívat nudou
a někde ve tmách zloději
svou dávnou práci konat budou.
Odněkud přísvit jakýsi,
v něm pozdní chodec dá se najít...
Paláců němé obrysy
neslyšně ze tmy vyplouvají
a ruka starce vzápětí
už není na oprati jistá.
Teď všechna dávná staletí
se houfně tlačí na svá místa.
Kdo vzpomněl by dnes na jména
pradávných knížat nebo chána...
Zbyla jen němá písmena,
v žulových deskách vytesaná.
Snad skládají se ve slova
tajemných věků zašlé stopy.
Kámen je navždy uchová,
nikdo však nikdy nepochopí.
A jako Orientu znak,
jenž dnes mu vládne jako kdysi,
měsíční srpek přesně tak
jak tenkrát na obloze visí
a vlny jedna za druhou
jdou nevzrušenou noční tmou.
