Svíce

Ať si přijde svět o rozum,

ať se nedaří jako dosud,

ať se vyprázdní rodný dům,

ať se jinak obrátí osud,

žádný pláč, nářek na pohromy,

duše nevydá bolestné steny.

Svíci zapálím u ikony

a pak třikrát se skloním až k zemi.

Někdy jsem v odsudcích rychlý byl,

pýchou vedeny byly mé činy.

Svíce však překoná pochyby,

setře omyly, vykoupí viny.

Změn se nebojím ani zrad.

Stokrát jsem začínal od začátku

a má víra mě tolikrát

znovu vytáhla z bažiny zmatků.

Nesu břímě jak z olova,

horu světského klamu a mamu...

V duši teplo však uchová

ticho vyprázdněného chrámu.

Ať se smí v noci, zvané svět,

matný odlesk mé svíce chvět.

Obvykle spí se špatně zjara

a duše neví, co zas chce...

Je duben, končí éra stará

a Země skřípe v zatáčce..

Pořád se tvrdí: Neuralgie,

i pít, i jíst se musí míň.

Svět ale prostě jinačí je

a na tom já nic nezměním.

Tvrdí se nám, že máme štístko,

život je krásný k zbláznění...

A přitom konec je tak blízko,

kdy duše shoří v plameni.

Peklo si přišlo pro planetu,

neštěstí, válka, výboje...

Do chrámu zajdu - prázdno je tu,

v tom božím chrámu ticho je.

Když boj všech proti všem mě deptá

už skoro světu na hrobě,

já slova modlitby své šeptám

tak nějak v třetí osobě.

Konec století bezradně těká

a můj duch upadá do trampot.

Možná Pán zapomněl na člověka

nebo vůbec i na lidský rod?

Je to pravda, že ten, kdo nás stvořil,

na nás přísněji dohlédnout měl,

neboť bez jeho oka tvor boží

i kde má duši mít, zapomněl.

Stále chvátáme v takzvané práci,

pustě kvákáme řeč umělou...

Přitom veškerá péče se ztrácí

nejen o duši, i o tělo.

Svatě věříme v nadšený pocit,

přitom brzy se dotkneme dna.

Pročpak, vševládný Pane, v své moci

pouštíš nám na dosah satana?

Žádné postavy známé a milé

v tomhle víru, jejž roztočil běs.

Cesta pokroku míjí se cílem,

ač v ní vidíme jedinou z cest.

Celý svět je jedním pokojem,

přesněji řečeno jedním ohromným

vagónem pro kuřáky v mezihvězdných

sférách.

Arch. Ioann Šachovskoj

Vším svým je si Evropa jistá,

jak po vlnách klouže ten vlak.

Teď ovšem se potopa chystá

a co platný bude nám pak?

Můj soused jen sleduje dění

a bafá své cigáro dál.

Čas účtovat ještě tu není,

tak pročpak by pochyboval.

Když vítězí v světě moc chámů,

ty klidně bys tvářit se měl

a modlit se pod klenbou chrámu,

ať knihu ti dá Stvořitel.

Pak svět jako vůz pro kuřáky

dál do hustých mlh bude plout

a Pán upře soucitné zraky

i na naši pozemskou pouť.

Svatby, narozeniny a křtiny

- takhle každý cestu začínal.

Teď jsem expert na čtyřicátiny,

že už pro ně nevím kudy dál.

Na hřbitově u kapličky nové

tolikrát jsem letos zůstal stát,

abych zrakem truchlivým i slovem

vyprovázel čas, kdy jsem byl mlád.

Také leckdo z přátel už to cítí,

že se blíží, k čemu všichni jdem.

Léta vřavy pozemského žití

vedou tam, kde čeká matka zem.

Štěstí jako strázeň do vod padne

za obzorem, který je nám dán.

Příroda je zrcadlo tak zrádné,

že už i sám sebe nepoznám.

Uplynuly, Pane, dny mé v světě.

Dej, ať marně nedýchám tu vzduch.

Jen mi přej, ať vidím, jak se v dětech

opakuje znovu věčný kruh,

abych teď, když spěju do podzimu,

poslední když hejno provázím,

mezi prsty rudou jeřabinu,

zase našel klid a víru s ním.

Na Rusi vždycky ve zlý čas

namísto chvály

říkali: "Panebože spas!"

Úřadům láli.

Že zázrak dobré cary dá,

naivně snili.

A zatím Jidáš pohlídal

si svoji chvíli.

Pak uchvatitel po cíli

šel řečí lživou

- a přec se všichni modlili

za lepší život.

Je jiný čas, však způsoby

jsou jako prve.

Zem upadla, a mohou být

potoky krve.

Už zase marné naděje

a zadek holý...

V domech i duších bědně je

a hlava bolí

a drtí Rusko přesilou

ohavní skřeti...

Dříve se aspoň rodilo

o dost víc dětí.

Žili tu lidé jako my,

jen v době krize

se přidrželi ikony,

ne televize.

I tenkrát zas ne každý měl

hned k lásce vlohu,

jenomže každý hříšník chtěl

být blíže k Bohu.

Už zryly catterpillery

mou celou rodnou zem.

I dealery, i killery

lze doporučit všem.

Je rocker křik a broker šik

a všechno paráda...

Však brzy přijde bolševik

a ten je spořádá.

Bývali jsme hrdí na dějiny,

ale pak jsme na frak dali jim.

Teď je náš svět tupý, prázdně činný,

jako správný americký film.

Bůh nás nechal jednat, to je celé,

a my na vše pořádali zteč...

Začali už dnes i hlasatelé

komolit tu rodnou ruskou řeč.

Zase na své chaty táhnou davy,

zase na vše nadávají jen.

I když jinak, přece zase slaví

dříve rudě označený den.

Všechno je tak zelené a živé.

Svátek ovšem vítá každý rád.

Vůdcové pak pravým ruským pivem

vzpomněli si na elektorát.

Tvé ohně září v dáli kdesi,

hvězda se z nebe naklání

a v bludném kruhu tančí běsi

na místě našich setkání.

Tváří se přívětivě, lidsky,

na rtech jim úsměv prosvítá,

zjev jejich andělům je blízký

- jenže jim klapou kopyta.

Já, i když pochybnost mě hlodá

a i když co je bolest, vím,

ti dolů ke dnu ruku podám,

to z bývalého přátelství.

Ne, ještě není svět tak pustý

a nad strach povznáší se duch,

když tvými sinalými ústy

se prodrat umí slůvko "Bůh".

My žili svůj čas za potopy

a v hlouposti zdálo se nám,

že je to jen běh do Evropy

a že budem žít jako tam.

To vše brzy zvrhlo se ale,

jak obvykle zvrhne se svět

- že bohatí bohatli dále

a chudí zas chudší jsou teď.

Máš lid věří jediné z prognóz:

že nebude to, co on chce,

že bratrství, volnost a rovnost

jsou sny leda pro pitomce.

Proč Francouz by dělal si hlavu,

v čem plácá se matička Rus?

Tak v poněkud skřípavém stavu

se zásadně zbrzdil náš vůz.

My nesuďme, kdo je čím vinen,

kdo má za co být vymrskán.

Ať stádo se pomalu šine,

přec pořád s ním ještě je Pán.

Jen vstupujte do stran a spolků,

těch tupých a poslušných stád,

ať mohou vás pak bez okolků,

kam chtít budou, vůdcové hnát.

Jen přihlášku podpište zčerstva.

Moc čeká vás tak úžasná!

A jednou pak potěší čerta,

že v seznamu všechny vás má.

Čas přijde, a to jisté je,

kdy co se má stát, to se stane

a tenké vrstvy naděje

se ztenčí, větrem strachu hnané.

Síť neštěstí pak prostře noc

a prázdno bude v každém hrobě...

Jak moh bych přijít na pomoc,

když nepomohu ani sobě.

Až pochybami zpitomím,

až jejich nástup nezachytím,

pak uvěřím, že vědomí

je vskutku určováno bytím.

Když obrazovka vynese

do božských výšin další nuly,

začínám věřit, že jsme se

opravdu z opic vyvinuli.

Snad ke štěstí, snad k neštěstí

nám p pánbůh seslal tohle břímě...

Jdu lesem, cestou, bez cesty,

a budoucnost už netrápí mě.

V tlumeném ptačím pokřiku

tajemně šumí listí v lesích

a bílé vlny šeříků

se odrážejí na nebesích.

Jen les a poustevnická chýš,

kde skončí všechno strachování,

kde dřevěný a prostý kříž

to ticho všude kolem chrání...

Život jde a jsou starosti s ním.

Samá práce a chvíle tak krátká.

Než se rozkoukáš, dospěl ti syn.

Než se rozkoukáš, zestárne matka.

Než se rozkoukáš, už zazebe

tam, kde srdce šlo rytmem svým tichám.

Aspoň chvilku si nech pro sebe

v světě závisti, žalu a pýchy.

Nikdo neví, kdy čas uplyne.

Sem a tam tupě kličkuje cesta.

V duši jen tmoucí tmu nosíme,

když v ní Bůh a s ním mír sídlit přestal.

Co jsme to měli s Měsícem,

nač sondy byly,

když prošvihli jsme velkou zem

v jediné chvíli?

Tisk zaostalost líčil všem

se spoustou vtípků...

A přitom léčit nesvedem

ani tu chřipku.

My spěchali se víry zříct

hlučně a vzletně.

A z duše nezbylo pak nic,

ta zmizla ve tmě.

Nažvaní vůdci víc než dost

o šťastném žití

a náhle mimo souvislost

se Boha chytí.

Kam nás to táhnou, kam to jdem?

Nejspíše nikam.

A svíce v hrnku hliněném

už sotva bliká.

Zkoumali jsme podle vzorů vizích,

jak si užít život spanilý.

Ani vírou, ani láskou ryzí

- marností se duše plnily.

Evropu jsme chtěli, Ameriku...

Hostina však byla pro jiné.

V loteriích, znacích zvířetníku

svůj svět ducha nyní vidíme.

Posloucháme řeči divotvorců,

hvězdopravců, psychotroniků.

Dřív jsme měli úctu k síle vzorců,

teď jsme jako stádo bulíků.

Beze studu dál se domáháme,

ať nám pánbůh štěstí nadělí,

srocujem se v pravoslavných chrámech,

jako by to byly bordely.

My šli jsme k světlým zítřkům, k štěstí,

ve zraku jas a v duši klid.

Dobře jsme znali všechny cesty.

Teď vůbec nevíme, kam jít.

My věřili jsme ve veselí

a že nás život nezklame.

Chaloupku doškovou jsme měli,

teď ani brloh nemáme.

Bádáme, kde je ta zlá síla,

co intrikuje a moc ví...

Svoboda tak nás unavila,

že zas už chceme otroctví.

Když zanevřeš na hlučné stoly,

kde sklenku jsi zdvíhal jen tak,

pak zaslechneš, jak někde v polích

se k půlnoci ozývá pták.

Tu klid duše ve vodách zmizí

a propadne tmou do hlubin

a u prahu neštěstí cizí

se vztyčí jak osudu stín.

Proč brát si však trampoty jiných.

My myslíme v bujarých hrách

jen na vlastní slast, na hostiny,

a z odplaty nemáme strach.

Já nejsem však přítel těch hrátek.

Tu prázdnotu nemohu snést

a přes všechen duševní zmatek

chci poznat, zač Bůh seslal trest.

Vždyť brzy i s cizími slovy

proud veselí zapadne v tmách

a kameny mlýnské dob nových

nás lhostejně rozdrtí v prach.

I srdce už chvátat se brání.

Kde odpověď hledat, Bůh suď...

A první z mých cigaret ranních

má podivně nahořklou chuť.

Proud lidí hnal se sem a tam,

on ale napříč davem chvátal.

Pak vstoupil, kde se zdvíhal chrám.

S pokřižováním zavřel vrata.

Přes kostel se svou svící šel

a jen co byla zapálena,

zazářil v přítmí spasitel

a on se svezl na kolena.

Snad to byl lotr, nebo s ním

jen zacvičila zemská tíže...

Navzdory silám pekelným

však pravicí se žehnal křížem.

Modlitby slova stěží řek.

Výrazy přesto nějak volil

a jeho svíce plamínek

záblesky vrhal na kupoli.

Pak venku dával milodar

na každém kroku, který ušel,

a v jeho nitru suchopár

zas začla zavlažovat duše.

Tmu překonal a ztišil žal.

Žebráci ode dveří chrámu

volali, když se vzdaloval,

ať pánbůh dlouhý život dá mu.

Svět zahalen je v mohutném

měsíčním svitu

a syrová a velká zem

znaveně spí tu.

V pyžamech s pruhy po bocích,

bez revolucí,

s otroky chrní otroci,

vůdcové s vůdci.

Zklidněni v noci nesmírné,

ač svět se točí,

valaši stojí v konírně,

zavřené oči.

Umlkl v tyhle hodiny

zpěv ptačích kúrů

a zdá se, že jsem jediný,

kdo je tu vzhůru.

Jako bych viděl jen já sám,

že čas se sklání,

že neodvratně chvátá k nám

den zúčtování.

V rybách kus hada najdete,

v člověku kousek zvířete,

něco, co žije propočtem,

ve skrytu svádí k nectnostem,

zlou, tajnou druhou totožnost,

nezničitelnou bezbožnost.

Psávali verše na kilometry

a vydávali na kilogramy.

Kdysi jim patřívaly katedry,

teď musí panáčkovat před chámy.

Hlas jejich kdysi vědu znamenal

a úředně si vážnost vynutil...

Jenomže lež, byť tenkrát vyřčená,

dnes odsuzuje k zapomenutí.

Já žiju neznámý tak jako dřív,

ač s léty psát mi těžší připadá.

Jdu krajem zbrázděným, jsem ale živ

a dýchám lehce jako zamlada.

Já nesoudím a neprosím

o štěstí více,

jen zajímám se o podzim

i z nemocnice.

Teď, když jsi na jih odjela

a čas tak pádí,

jsem poznal, že nic nedělá

jen mít se rádi.

Své ztráty zapomenu též,

s léky tím spíše...

Za tohle půlhodinku, věř,

dám půlku říše.

Ať si je obzor pohřížen

v mlze jak v kouři

a lístek, spadlý s podzimem,

jak motýl krouží

a ať se klidně mlžná dál

v oparu ztrácí...

Ať s sebou odnášejí žal

poslední ptáci.

Pořád čekal na májovou bouři,

blesky, hvězdným nebem posedlý.

Život však se jako mraky ploužil,

až paprsky slunce vybledly.

Pomaličku pochybnost se ztrácí.

Prostorem se lehce snáší sníh...

Smutná duše jenom vnímá v mracích

mrazivý chlad lesků měsíčních.

Lázeň šalvějí, mátou je cítit,

šustí list březové metličky,

jenže pro duši prokřehlou žitím

je ten znoj ještě moc maličký.

Z rudých plamenů horké jdou vlny,

pryčna halí se do žhavých par,

jako když duchem podivným plní

celou lázeň ten úmorný žár.

Čeká vodka a téc se zákusky

- naprostá vesnická idyla.

Teď jsem člověk tak bytostně ruský,

duše široká, byť unylá.

Je tak lehko s tou metlou a pryčnou.

Teď je čas nechat smutky a žít,

pohledem na láhev se stoličnou