Trochu smutně hledím do daleka,
na ten prostor modrozelený.
Řeka plyne, kde ji ústí čeká
a se sebou samou loučení.
Vyjdu na kopec - a bez meškání
začne jiná dálka čarovat,
až se ztratí na ladožské pláni
rozbouřené vlny Volchova.
Tak i my, co běžíme svůj dostih,
víme, že nás osud nepustí,
že nás řeka žití bez milosti
dřív či pozděj splaví do ústí.
Lépe však být proudem, který chvátá,
jezerem či mořem bezedným,
nežli zarůst sítím jako blata,
nakonec pak stát se bůhvíčím.
Kolik požehnání do člověka
milostivý Pán se rozhod dát!
Vidíš - mění řečiště své řeka.
Tak i ty bys mohl dokázat
stát se mořem, stát se oceánem,
valit se jak mocný hrdý proud.
Jenže naše stružky rozeklané
světská marnost nevypustí z pout.
Planost, lež a pleticha se střetne,
čistý proud se kalí pomalu,
až se potom zcela ztratí ve tmě
nesmyslných, tupých močálů.
Vane vítr po ladožské straně,
tam, kde listí žloutne po lesích.
Kostelíků zelenavé báně
odrazí se v modrých nebesích.
Trochu smutně hledím do daleka,
na ten prostor modrozelený.
Řeka plyne, kde ji ústí čeká
a se sebou samou loučení.
