Na poušti samum zdvíhá prach.
Step nebyla a není stálá.
Kam Karakorum zmizel v tmách?
Proč zlatá říše dokonala?
Vždyť na krvavá tažení
tu vyrážela horda kdysi,
kvetoucí kraje vyplenit,
národy, země podrobit si.
Nesměla k městu žádná seč
a žádné požáry a vraždy.
Osud však nad ním zdvíhal meč.
Trvalo věky, ne však navždy.
Nenajdeš v Rusku město snad,
co věčně, nerušeně stojí.
Vždyť i ta Moskva kolikrát
popelem lehla v těžkých bojích.
A přece vstala z požářišť
ta města v ruských pláních holých
a blankytná a zlatá tříšť
se zablyštěla na kupolích.
Když odtrhnu se od úvah,
je věčnost neúčastně stálá...
Kam Karakorum zmizel v tmách?
Proč říše chánů dokonala?
Dějiny krutě soudily.
Všem dohoří nám jednou svíce.
Písek a stepní mohyly
a prašná cesta pod měsícem...
V tom domě teď pustém jsou dokořán dveře,
jen skřípají panty, když průvany vanou,
a podél zdí táhnou se stezičky zvěře,
co nedávno ještě se držela stranou.
Myš, aniž se ukrývá, za svým si spěchá
a okolo komína ptáčci se točí.
Už začíná protékat schýlená střecha
a okna jsou prázdná jak vyhaslé oči.
A prázdno a samota z koutů se šklebí,
jen jeřáb to prolétá vysoko v nebi.
Nač v takových místech je zpěv slavíka,
když píseň tu nikomu nic neříká?
