Dav turistů, náhodných lidí,
se na celý chrám rozprostřel
a Cyril a Metoděj vidí
vše z tajemně barevných skel.
Jsou v kostelích váženi, ctěni,
jim třpytí se dál svatozář,
ač zrak mají znepokojený
a strohou a zpřísnělou tvář.
Ach, Praho, tvé vznešené kráse
já skládal jsem hold unesen.
Snad v budoucnu vrátím se zase
k tvým pradávným branám a zdem,
kde věže jak u vytržení
se do výše k nebesům pnou,
kde stavební slohy se mění
jak zrychlený film přede mnou.
A přec v srdci Evropy lidé
své svátosti dovedli ctít
a pro toho, kdo po nich přijde,
tu uchovat své slovanství.
Když svíral je duch jiný, cizí,
je nezdolal strach ani meč.
Svým potomkům donesli ryzí
a živoucí slovanskou řeč.
Ta žena žila jenom malý kousek
od míst, kde stojí chánský palác v Baku.
Strop v místnosti byl jaksepatří nízký
a oknem bylo zblízka vidět nebe.
Třpyt moře proudil dovnitř za svítání
a obzor v dáli tyrkysově zářil,
když vrabci ještě koupali se v prachu
a u přístavišť houpaly se lodě...
Až k nebesům se pnuly minarety
a nerušily žádné kroky chodců
tu věčnost, která v uličkách se skryla,
a žena spala, nevědouc nic o tom,
že celý svět jí vděčí za zrození...
A v tichu dávných palácových zahrad
padaly z růží plátky do jezírek...
