13. dubna 2001
Je Velký pátek, jarní den.
Jsou tiché zvonice.
Svět venku v mlhu pohřížen
a fičí vánice.
Sníh padá na zem, smáčí ji,
a skrz to sněžení
se člověk blátem probíjí,
jak stéblo schýlený.
Pospíchá tam, kde čeká chrám,
chce jednou přijít včas.
Ve světě tančí s běsem chám
a ovládají nás.
Vězíme v tom až po uši
a není, ber kde ber,
kdo by kruh hříchu rozrušil,
car ani premiér.
Je Velký pátek, nední se,
je v světě zatmění.
Na jaře přišla vánice
jak boží znamení.
Mlýn boží zvolna domílá
poslední marné dni.
Pán výstrahy nám posílá,
ne ale zmoudření.
Bože, jak nás utahaly
nepotřebné pozice,
železniční magistrály,
betonové dálnice,
neodbytné události,
příval nepříjemných zpráv,
mírně podroušení hosti,
mírně neurčitý stav.
Ani chvilka pokoje.
Naše cesta, tím to je,
vede tam, kde mumraj vládne.
Chrámy na ní nejsou žádné.
Takovým tempem život ženeš,
že zápolíš jak s přesilou
a za měsíc už nevzpomeneš,
co dnes tvou duši tížilo.
Na prázdná slova beze studu
vždy bolest v srdci odpoví
a znovu závist, lež a nudu
budou mlít pýchy žernovy.
No ovšem, moudrý má být člověk.
Prostěji řečeno - má být.
Na ztráty nedbat, opravdově
plynutí dnů má přisvědčit.
Tak nechceš zastavit se jednou,
když jsi v tom třpytném zenitu,
a slyšet les a ptáka zhlédnout,
jenž každou chvíli vzletí tu?
Už léto je pryč. Na nebesích
jen blýsklo se jak kometa.
Teď cítit je v polích i v lesích,
že podzim už zas přilétá.
Zas mlha se v krůpěje sráží
a stéblům už ustýlá zem
a studeně, mdle břízy září
v tom oparu modrošedém.
Kdo musí se loučit a ví to,
ten vyklouzl pochybám z pout.
Já neteskním, není mi líto
a nežehrám na říční proud.
Už včela se do úlu snesla.
Já od písní ztratil jsem klíč.
A s neslyšným záběrem vesla
má loďka už odplula pryč.