Už zas řeky jsou přimrazeny
a nahý les pojednou ztich.
Pán očistil nebe i zemi
od podzimních mlh ponurých.
Je vidět až do velké dáli,
když ranní vzduch pročistí mráz.
A jako by s mlhou i žaly
to počasí vymetlo v nás.
Tak někdy i nám dojdou síly
a vzdáme se chmurám - a pak
v té poslední rozhodné chvíli
se duši zas navrátí zrak.
Mráz osláb, vítr přestal řádit,
snáší se sníh a nablízku
do noci svítí světel řady
na stavbách v Chantymansijsku.
Fasády rostou důležitě,
bez úsměvů a bez úklon.
Mé město, v různých patrech skryté,
sleduje hemžení a shon.
Snad jednou zase o velmoci
si dá zdát Rusko - ale teď
nám Tadžikové modroocí
budují nový lepší svět.
Neznají rusky, neobčané,
nejsou však chamraď z ulice.
Nerovně, ale vyrovnaně
do řady kladou tvárnice.
Mozků už dávno málo zbylo,
teď ani rukou není dost.
Kdypak nám pánbůh sešle milost
a sejme věčnou unylost?
Chod času nikdy nezměníme.
Jde, není dobrý ani zlý.
Národy nejspíš přijdou jiné
a nově Rusko osídlí.
Náš žal už nikdo nevyléčí.
Odejdem s vinou tuze zlou
a divná slova cizích řečí
se tichem chrámů rozlehnou.
Od Volchova až k Irtyši
letěla duše ve výši
přes hory mraků promrzlých,
zbavená na chvíli pout zlých,
jež dole člověk musí nést,
a křišťálové květy hvězd
v měsíčním tichu zněly nám
a já se cítil tolik sám.
Bez života a bytí jsem
v beztížném stavu uvězněn
a v něm mi dlouhou řadu dní
blikají světla palubní...
